Únor 2008

Pěknýý=)

29. února 2008 v 21:34 | kokkki=) |  Spiral Obrázky

Krásnýýý=)

29. února 2008 v 21:19 | kokkki=) |  Kamichu Obrázky
Tenhle obrázek jsem fotila, vypadá rozkošně, když je naštvaná, že jo? XD XD XD

Pro Reanny

29. února 2008 v 18:13 | kokkki=) |  SB=)=)=)=)=)
Čuper bloček se sughoj obrázky, arigato za spřátelení=)



Patero bestií-3. Kapitola

22. února 2008 v 15:43 | kokkki=) |  Patero Bestií- 2. Díl
Viděla jsem Elliota. Stál na horském výběžku a hleděl na západ slunce. Rozeběhla jsem se k němu a chtěla ho obejmout. Vzápětí však zmizel. Mé ruce chmátly do prázdna. Elliot se změnil v pouhý vír vzpomínek, které se točily kolem mne. Prudce jsem otevřela oči. Ležela jsem v měkké posteli oblečená do čistého pyžama. Stále jsem měla horečku a bolest v rameni a na krku mi připomněla, co se stalo. Styděla jsem se. Pokusila jsem se vstát, ale mé tělo se nedokázalo pohnout. Otočila jsem alespoň hlavou, abych viděla Aldena sedícího v křesle vedle postele. Popravdě…spal. Bylo mi jasné, jak byl vyčerpaný. Určitě mne hlídal po celou dobu, co jsem byla mimo.
Rozhlédla jsem se po celé místnosti abych zjistila že, tam ve spacích pytlích pochrupují všichni. Ucítila jsem pohyb na posteli a zjistila, že malá Daria s Aldenem spí u nohou mé postele. Museli se bát, když mne alden přinesl do srubu v bezvědomí. Tartarus měl po tváři pár škrábanců a Talia měla rozcuchané vlasy. Musela jsem se usmát. Vždy tak pečlivě opečovávala svou dlouhou hřívu a teď to vypadalo, jako kdyby si v jejích vlasech ustlali mývalové.
Styděla jsem se, že mne málem zabil tak podřadný démon třídy D. Moc démonů jsme si totiž rozdělili do pěti kategorií
A- nejvyšší
B- silná
C- středně silná
D- slabá
E- ubohá
Já s ostatními jsme zhruba na úrovni mezi C a B, zatímco Aspide dosáhl již hodnocení A, což je malér, velký malér….
Netrvalo dlouho a usnula jsem neklidným spánkem. Utápěla se ve světě, kde fantasye nezná hranice….
Domem zatřásl prudký vichr silou tornáda. V okamžiku byli všichni krom mne na nohou. Podívali se na Taliu, která mžourala do šera místnosti. "no já to fakt nejsem!" bránila se jejich tázavému pohledu v očích. Vyběhli ven. Alden se postavil do dveří mého pokoje.
"Kam si myslíte, že vy dva půjdete?" zeptal se směrem k málému Aldenovi a Darie, kteří se pokoušeli proplížit ven s ostatními
"Ale strejdóó," zaúpěli jako jeden.
"Zůstaňte tady a chraňte maminku, potřebuje si odpočinout a nemyslím, že by jí pomyšlení, že vás vystavuji nebezpečí pomohlo k uzdravení. Pravděpodobně by se prošla po mé páteři, tak plavte zpátky!" pečlivě za sebou zamkl dveře, aby nemohli proklouznout. Kus od domu se nad údolím vznášela obrovská můra. Nebyla to však jedna z těch, co za nočních večerů uvidíte poletovat u okna. Tahle byla nesčetněkrát větší. Jedno mávnutí jejích křídel znamenalo několik vyvrácených stromů.
"Tak tohle je osobní!" zařval Alden vyvolaje sílu země. Stromy se jeden po druhém vracely na své místo. Můra máchla křídly směrem k elementům. Z pórů se začal sypat tmavě černý prach. Alden s ostatními si rychle zakryli dýchací cesty rukávem, aby se toho sajrajtu nenadechly. Tento prachje druh silně koncentrovaného jedu, který člověka usmrtí tři vteřiny po vdechnutí. V případ, že by se ta potvora dostala do světa lidí, pak by nic nezůstalo živé.
Daria vyvolala vodu a prach spláchla směrem pryč. Talia vodu zamrazila, aby se jed nevsákl do země. Tartarus vyslal proud energie mířící jí přímo na solar plexus(žaludek), můra se však schovala za svá křídla, která nepropustila ani malý výboj. Talia se chystala vyvolat tornádo. Pozvedla ruce, avšak můra na ni vyplivla pevné vlákno ze svých útrob, které fungovalo svou lepkavostí jako mucholapka. Jediné, co z Talie bylo vidět byla hlava. "Pomozte mi, proím!" vkřikla, než v kukle zmizela celá.
Daria se pohnula v před, ale než stihla cokoli udělat, zmizela ve stejné pasti, jako talia.
"Okamžitě je pusť!" zařval Tartarus, vyvolaje energii.
"Snad nechceš, abych se připravila o takovou pochoutku…" zašveholila můra hlasem mořských bab. "Právě teď se rozpouští ve svém snění a brzy je pohltím zcela. Pak budu nejmocnějším démonem podsvětí…." Téměř slintala.
"Ty zrůdo!" vykřikl Alden. Rukama vyzvedl tunový kus hlíny ze země a mrštil jím proti ní. Zemina ji přimáčkla k velkému kameni za jejímy zády. Tartarus vyskočil vysoko do vzduchu s napřaženýma rukama k osudové ráně. Můře však z úst vylétlo vlákno a na zem dopadla další koule lepkavého sajrajtu, v jejímž středu byl Tartarus. Alden byl posledním, kdo zbyl.
Pomalu jsem otevřela oči a zamrkala. Bolelo mě břicho. Alden mi klečel na žaludku a snažil se mě vzbudit. Daria se ze mne pokoušela stáhnout deku, což jí šlo velice těžce, jelikož na ní Alden klečel-(pozn. Autora- klečel na té dece, ne na sestřeXD)
"Mohl bys prosím slézt?" řekla jsem se zkřiveným obličejem.
"mami, mai, strejda, tety…." V tu chvíli jsem nemyslela na bolest a zúrudka se posadila. Přišla jsem o hodně krve, ale slova Aldena mne donutila vstát a rychle se obléknout. Krátce jsem pohlédla na mé dva andílky, kteří se nahrnuli ke dveřím, že půjdou taky.
"tak to ani omylem!" zarazila jsem je a zamkla v pokoji.
"Sakra, říkal jsem ti, že nás nepustí!" vyjel Alden na Dariu a vztekle si sednul na postel do tureckého sedu s rukama založenýma na prsou.
Běžela jsem jako o život, jak moc mi to jen zesláblost dovolila, acšak pozdě. Alden se právě změnil v kouli lepkavé hmoty.
"Cos jim to udělal, bastarde!" zařvala jsem z plnných plic.
"Budou snít….prožívat nejhorší noční můry svého života, jejich největší obavy a strachy se naplní…dokud svými vzpomínkami nebudou pohlceni. Potom se rozplynou a stanou se mou součástí a já budu nejsilnější démon podsvětí…" zasmála se můra.
Sice se mi ještě nepodařilo vyvolat magii jednou rukou, ale bylo načase, abych se to konečně naučila. Ve zdravé ruce se mi začala formovat energie blesků. Pálilo to, ale bolest jsem nevnímala tolik jako chuť sehnat si dvacet litrů biolitu. Kouli jsem po můře mrštila vší silou, jakou jsem byla schopna vynaložit. Můra se chystala útok odrazit křídly. Vyskočila jsem vysoko do vzduchu. Natáhla jsem nohu a kopla do energie jako do fotbalového balónu. Rychlost a síla se zdvojnásobila. Reakce toho hmyza byla příliš pomalá. Energie mu rozťala hlavu jako oříšek. Velké tělo padlo s duněním k zemi.
"Ještě jsi nevyhrála…" zašeptala. Můra jedna zatracená. "V těch kokonech je část mé duše a mého těla. V okamžiku, kdy budou pohlceni se opět narodím…." Velké hmyzí oči se zavřely a tělo se rozpadlo v prach. Přiskočila jsem k nejbližšímu z kokonů a začala do něho škrábat, trhala jsem a kousala. Bylo to žhavé jako železo ve výhni, ale nepřestávala jsem. Rukávy se vzňaly plamenem a shořely na prach. Hrabala jsem oběma rukama, i když bolest byla téměř oslepující. Na okamžik jsem zahlédla Aldenovu hlavu v bolestné křeči.
"Aldene, vstávej, prober se!" zařvala jsem zoufale.
Každé poškození se však rychle opět zacelilo. Alden mezitím utíkal co mu nohy stačily. Aspide mne držel pod krkem a chystal se zabít. Alden se snažil mne ochránit, ale bylo příliš pozdě. Apide mi zlomil vaz. Ozvalo se hlasité zapraštění tříštěných obratlů a já byla mrtvá ještě, než jsem doapdla na zem. Aspide zmizel. Alden doběhl k mému tělu, hlovu tisknouc na svém klíně. *Nééééééé!* křičel. Obloha se zatáhla. Slunce vyhaslo. Rozhlédl se kolem. Nikde nebylo nic, jen spálená země a těla tisíců lidí….
Daria vešla do prostorného domu. *ahoj, mami* zavolala zvesela a hodila tašku do rohu předsíně. Když však vešla dál, zděšením se jí rozšířily zorničky. Po stěnách byla krev. Šla dál. Stopa vedla do schodů do prvního patra. Dveře do ložnice byly rozlomené v půli poseté mnoha škrábanci jako od šelmy. Hypnotizována strčila do dveří, kde se bála nejhoršího. Její maminka tam ležela na posteli rozsápána na kusy hned vedle jejího otce. Všude bylo plno krve. Daria vyběhla ven na zahradu. Musela se opřít o strom, aby se udržela na nohou. V hlubokém předklonu se vyzvracela do květinového záhonu. Padla na kolena. Slzy jí stékaly po tváři v nezadržitelných proudech.
Tartarus neviděl nic jiného než tmu. Nikde nebylo slyšet živé duše. Sám. Opět sám mezi stovkami lidí, kteří jako duchové procházeli kolem něho. Nevidíc, neslyšíc. Šílel z té nekonečné samoty a utrpení. *Nechci být sám! Už nikdy nechci být sám!* Opuštěný mezi spoustou lidí, kteří se k němu otáčeli zády.
Talia ležela na zádech. Prudce se posadila a rozhlédla kolem. Všude kolem ní se tlačili stovky lidí, kteří se na ni dívali skrz mříže klece, ve které byla uvězněná. Blikal na ni nespočet fotoaparátů. Nikdo neměl slitování. Smáli se a ukazovali. "To je ten živel, ten, který nedokáže zachránit ani sebe….no tak, rozmetej tu klec, nebo ani tohle nedokážeš?" vykřikovali. Lidé ji odsoudili za to, že umí něco, co nikdo jiný. Vytáhli ji za ruce z klece a předvedli před porotu, která měla rozhodnout o jejím osudu. Otočila hlavou nastranu. Viděla tam všechny elementy v řadě přibyté na dřevěných křížích. Zmítali se a křičeli. Nikdo jim však nepomohl. Všichni se jen dívali. *Prosím, pusťte je.* žadonila. Musela odvrátit oči, když Darie přeráželi nohy kusem rozžhaveného železa. *Proč musíme takhle trpět pro lidi, které jsme se snažili chránit?* křičela, když jí přidělili jeden z šesti křížů a ostré hřeby jí projely končetinami.

Jestli se vám stránka líbí,budu ráda,jestli za mě hlásnete v soutěži XD na Vote


Patero Bestií-2. Kapitola

21. února 2008 v 20:54 | kokkki=) |  Patero Bestií- 2. Díl
Tehdy jsem však netušila, jak nebezpečná má cesta může být. Ale přiznávám se, potřebovala jsem pár dní o samotě, potřebovala jsem se utápět ve vzpomínkách ze dne, kdy jsem byla zároveň tak šťastná a zároveň jsem se mohla zbláznit bolestí. Jako kdyby mi někdo do srdce vrazil železný klín. Potřebuju být chvíli sama, a navíc, v případě, že s mými andílky budou ostatní živly, pak vím, že se jim nemůže nic stát.
Vydala jsem se do míst, které by ostatní nazvali peklem. Říká se mu podsvětí, rodiště přízraků. Právě tam zbloudilé démonské duše nalezli místo, kterému říkají domov. Procházela jsem snad každý centimetr krajiny, utkala se se stovkami démonů, kteří mě chtěli pozřít, avšak Aspida jsem nenašla. Nikde po něm nebylo ani stopy, ale já vím, že to byl on. Třetího dne jsem vyčerpaně sedla na zadek u břehu malé říčky. Každá minuta v tomhle světě byl nekonečný boj o život. Bolest v ruce se stupňovala, už nemám své uzdravovací schopnosti, nemůžu je používat, protože když jsem to zkusila naposledy, málem mě to zabilo. Nemůžu uzdravovat ode dne, kdy jsem se rozloučila s elliotem.
Pokusila jsem se vstát, když se začala otřásat zem pod mýma nohama. Bleskově jsem vyskočila na větev nejbližšího stromu a hleděla, jak půda pode mnou praská a mění se. Z hluboké trhliny se začala nořit nazelenálá hlava, jejíž šupiny se leskly v odpoledním slunci. "Tak už vylez celej, vím, že jsi to ty, Aspide, tak koukej vylízt, než tě vytáhnu sama!" zařvala jsem z plnných plic a připravila se k boji. Aspide se vysoukal celý a svou výškou mi stanul tváří v tvář.
"SSssss…" vydralo se mu z úst, když klátil svým rozeklaným temně rudým jazykem.
"Proč jsi mě napadl?"
"SSsss..není to ssssnad jasssné?" zasyčel. "Chci ssse pomssstít tomu, kdo mě uvrhl do nejhlubší čássssti podsssvětí, kde jssssem mussssel žít, jako had a musssel tolik trpět, než jsssem ssse dossstal na sssvobodu."
"Za prvé, ty pošuku: ty jsi had, tak proč jsi s tím měl takový problém a za druhý: S mou rodinou sis neměl zahrávat!"
Bohužel až příliš pozdě jsem si uvědomila, že hadem sice je, přesto mu z těla vyrůstá pár svalnatých rukou zakončených dlouhými drápy. Seknul po mě. Uskočila jsem stranou a doskočila na vyšší větev. Zalapala jsem po dechu a rozhlížela se kolem. Aspide zmizel. *sakra, kde je?!* Nade mnou spadlo několik lístečků. Podívala jsem se nahoru právě včas, abych stihla uskočit Aspidově zaťaté pěsti. Bylo slyšet praskání dřeva větve, na které jsem ještě před okamžikem pokrčená stála. Bezmocně jsem se rozhlížela kolem sebe. Ucítila jsem v zádech jeho horký dech. Stál za mnou ke krku tisknouc mi dlouhý dráp. Prohrála jsem. Je konec.
"Tohle ber jako varování! Nepleť ssssse do cessssty, sssstejně ssse nevyrovnáte pateru besssstií!" zasyčel.
"Jakých bestií?! Co to má znamenat?" Ozvalo se šustění listí všude kolem nás, někdo je tady.
"Brzy ssse vrátím, a to bude váš konec!" Aspide zmizel a nechal mne napjatě poslouchat, kdo nás vyrušil a tím mi pravděpodobně zachránil život.
"Sakra! To byly nové šaty!" zavrčela Talia, když vypadla z nejbližšího keře následována Dariou, Tartarem a v neposlední řadě Aldenem. Všichni tam leželi na jedné hromadě snažíc se vymanit z popínavých rostlin keřů.
"No vy jste mi ale sebranka," rozchechtala jsem se. "Ale neměli jste sem chodit! Kde jsou Daria s Aldenem?" vyplašila jsem se.
"Přestaň histerčit, jsou u Silphiel," uklidnil mne Alden, když si z kalhot sundával bodláky. "Snad si nemyslíš, že bychom takového pošuka jako ty nechali jen tak volně běhat po okolí." Neodpustil si.
"Taky mě to mohlo napadnout," řekla jsem spíše pro sebe. Tartarus na mě hleděl, jako kdyby tu teď nejradši ani nebyl, kdyby bylo po jeho. Štvalo mě, že mne vypátrali tak brzo, potřebuju čas, i když vím, jak málo ho mám. Už není cesty zpět, nemůžeme se vrátit.
Tartarus se stále tvářil lehce nepříjemně, a neustále pokukoval po náramkových hodinkách. "Máš snad rande?" rýpla jsem si.
"Co ty o tom víš?!" zavrčel nevrle. K jeho neradosti se všichni začali smát=). Aspide mi dal jen trochu času, abych se mohla s ostatními připravit na vpád patera bestií. *Brzy sssse vrátím, a to bude váš konec…* znělo mi v hlavě, když jsem trénovala. Kopy, skoky, výskoky…musím být silnější. Ač se snažím sebevíc, a ať porazím kohokoli, vždy se najde někdo silnější, komu se nemohu vyrovnat.
Za ta léta, co jsme společně objevili moc pěti elementů přírody mé tělo utrpělo hodně šrámů. Břicho, nohy a ruce jsem měla samé jizvy, které mi připomínaly: Jednoho dne nám podlehneš…Vypovídá o tom i mé rameno, které se stále nechce zhojit, ale mám takový pocit, že je to jenom horší. Navíc nemohu vyvolat magii, když bych používala jen jednu ruku. Budu muset přijít na způsob, jak ji vyvolat, aniž bych musela namáhat poraněné rameno.
Během následujících pár dní se mi však začala točit hlava. Horkost z narudlých tváří přímo pulsovala. Ostatní stále trénovali stejně tvrdě jako já, tak proč bych měla být výjimkou?
Alden přinesl tác s jídlem. Pozdravila jsem ho a začala opět být pěstmi do starého stromu, ve kterém se již vytvořila od mých ran prohlubeń. Položil jídlo na pařez a přistoupil ke mně. Byl u mne tak blízko, až jsem cítila každý úder jeho srdce. Položil mi ruku na čelo. Vzápětí ji odtáhl a začal si foukat na prsty, jako kdyby se popálil.
"Máš horečku, měla by sis odpočinout," řekl.
"Dík za diagnózu, ale nemám čas na odpočinek. Musím se vyrovnat nejen Aspidovi, ale i vám. Vy všichni jste silou daleko přede mnou a já mám pocit, že vám stále jen hledím na záda, když se mě snažíte chránit."
"Proč se pořád tak ničíš?!" zaúpěl.
"Protože pokud nezesílím, pak všechno, co jsme za ta léta dokázali by bylo zbytečné. Protože vás chci chránit tělem i duší, i kdybych kvůli tomu měla zemřít. Záleží mi na tobě, Aldene, na ostatních elementech a hlavně na mých dvou maličkých. A já nenechám nějakého sliza, aby mne připravil i oně a o vás ostatní. Kdybych i vás ztratila, pak by můj život ztratil smysl. Neměla bych pro co žít!"
"Měla bys to říct ostatním…" chytila jsem ho za ruku v momentě, kdy se chystal odejít zpět do srubu.
"Nesmíš jim nic říct, slib mi to!"
"Fajn. Přísahám, že jim nic neřeknu, ale ty bys měla!" Vytrhl se z mého sevření a odešel.
Nad údolím se objevilo temné mračno. Přichází něco zlého, musím varovat ostatní. Zakopla jsem a svalila se k zemi. Pokusila jsem se vstát, ale nedokázala jsem to. Marně jsem se snažila vykřiknout z plnných plic. Ztratila jsem hlas. Ze stínu jednoho z lrozložitých dubů vystoupil netopýr. Vzhledem vypadal téměř lidsky, až na protáhlý nos, velké uši a špičaté zuby ostré jako břitva. Z jeho zad vyrůstal pár blanitých křídel. Tito démoni mají ne příliš pěknou vlastnost paralizovat svou oběť pomocí zvuku.
Velmi pomalu a nejistě se mi podařilo kleknout si na jendo koleno. Cítila jsem, jak jeho kletba ze mě opadá, sloupává se jako zaschlé bláto.
"Jak jsi to dokázala?" zeptal se udiveně, když viděl, že na mě jeho triky nepůsobí.
Hrdlem se mi rozlévalo opět teplo a já věděla, že můžu zase mluvit: "Už odmalička mi říkali, že jsem paličatá," procedila jem skrze zaťaté zuby a vrávoravě se postavila úplně. Hlava se mi točila. Pot mi stékal do očí, ale já se snažila naplno vnímat toho dementa, co stál přede mnou. Jeho moc na mě nepůsobila dlouhodobě…přemítala jsem. Asi za to může ta nemoc…můj mozek nedokáže nyní plnně vnímat jakékoli zvuky.
Netopýr zmizel. Stačila jsem se ohlédnout právě včas, abych se stihla vyhnout jeho ostrým drápům, když zaútočil ze zadu. Mé tělo však nereagovalo tak rychle, jak jsem předpokládala a jeho ostré drápy mi vnikly hluboko do masa už tak vážně zraněného ramena. Zařvala jsem bolestí. Hejno ptáků polekaně vzlétlo k obloze, když jsem bolestí padla na kolena. Cákance krve kanuly na zaprášenou zem jeden za druhým.
Netopýr slastně začenichal. V okamžiku stál přímo přede mnou. Pevně mne stiskl pod krkem a zvedl do vzduchu. Zdravou rukou jsem se pokoušela škrábat, nohama jsem kopala, kam jsem jen dosáhla. Netopr se však naklonil a lačně se zahryzl do mé šíje. Další nekontrolovatelný výkřik bolesti se nesl krajinou a já cítila, jak ze mě pomalu vysává život. Chlemtal mou krev, která mu stékala po bradě a třísnila mu halenu z hrubého plátna.
Slyšela jsem vodu….ale nikde v nejbližším okolí nebyla žádná říčka, ni potůček. Všechny byly příliš daleko. *Daria je tady* blesklo mi hlavou. Netopýra jsem již ani neviděla. Mžitky před očima nabírali na intenzitě. Zposledních sil jsem se vzepjala a oběma nohama ho prudce od sebe od kopla. Netopýr se zapotácel a padl po zádech k zemi. Jakoby v dálce jsem viděla Dariu, která máchla svou holí. Třískla s ní o zem a na netopýra se valily tuny vody. Netopýr zeširoka otevřel svá ústa, z níž mu vylétly stovky netopýrů. Vzápětí ho smetla magická vlna. Talia vodu zmrazila, že z ní byla kostka ledu, kterou Tartarus roztříštil na kousíčky. Viděla jsem stromy které mě obestoupily, aby tak zabránily netopýrům lačnících po mé čerstvé krvi mne napadnout. Alden ke mně přiskočil a přitiskl k sobě zraněným ramenem a poraněním na krku, aby tak zakryl mou krev. Ostatní netopýry odháněl holýma rukama. Poslední, co si pamatuju bylo, jak mne popadl do náručí a skočil se mnou na nejbližší větev. "Děkuji…" vydralo se mi z úst, než svět kolem potemněl.

Patero Bestií- 2. díl- 1. Kapitola

19. února 2008 v 9:33 | kokkki=) |  Patero Bestií- 2. Díl
Prudký vítr si pohrával s vlasy vysokého muže s kápí hluboko do čela. Hleděl na západ slunce, který se ztrácel ve vodní hladině Atlantského oceánu. "Jedu domů," zašeptal. Po tváři mu skanula slza unášená nápory větru.
Jsou chvíle, kdy každý z nás dá najevo své emoce. Je to již šest let a stále o tom, koho nejvíce miluju nemám žádné zprávy. Hledím na naši společnou fotografii ve zlatém rámečku, která byla vyfocena jen osm hodin před jeho odchodem neznámo kam. Tolik let uběhlo a stále nic. "Maminko, ty pláčeš?" zeptala se Daria a opřela se mi hlavou do klína.
"Ne, maličká, nepláču," Rychle jsem si setřela slzy a pohladila dariu po vlasech. "Hele, mami, co umím." Luskla prsty, z nichž se vyvalil plamínek ohně. Tak- tak jsem se udržela, abych nezačala opět plakat. Vím, po kom to má. Aldenovi s Dariou bude za tři týdny sedm let, brzy je začna vyučovat má teta Naomi v Othionu.
Možná jsem sobecká, ale chci mít Elliota vedle sebe, chci vidět jeho úsměv a slyšet jeho hlas. Ale nejde to, nemůžu. Můj soused a také jeden z pěti Elementů Alden Jones mi řekl, proč se choval tak protivně, když byl Elliot na blízku, od doby co nás tehdy načapal v kupé. Přiznal se, že mě zpočátku nemohl vystát, ale později se do mě zamiloval. Žárlil na elliota, ale i tak mi byl oporou, když zmizel. Alden mi řekl, že někdy někoho milovat znamená se ho vzdát, aby byl šťastný. Řekl, že mu sice vadí, že ho Elliot předběhl, ale v případě, že já budu v životě šťastná, tak bude i on. Jenomže já se Elliota nedokážu vzdát, tolik pro mne jeho doteky znamenaly. Od pádu nesmrtelného vládce se našlo ještě pár dalších kreténů, kteří se pokoušeli dobít nejen lidský svět, ale i othion.
Nikdy jsem však nepřestala trénovat a těžká závaží na rukou a nohou jsem již ani nesundavala. Své dvě děti jsem pojmenovala podle mých dvou přátel Aldena Jonese a malé Darii, kteří patří nejen k elementům , ale jsou také kmotry mých dvou maličkých. Čím je malý Alden starší, tím je podobnější svému otci.
Celý dům se otřásl v základech. Popadla jsem dariu kolem pasu a vystrčila ji otevřeným oknem ven. "Aldene!" vykřikla jsem a hledala svého syna. Krčil se ve svém pokoji pod stolem a chránil si rukamahlavu. Vystrčila jsem ho rychle za jeho sestrou a chystala se skočit za nimi. Již jsem se skrčenýma nohama přistála na parapetu a chystala se odrazit ven, když jsem si vzpomněla. "FOTKA!" vykřikla jsem a vrátila se zpátky do obývacího pokoje. Skleničky a nádobí vypadávaly z polic v kuchyni. Celým domem se rozléhal rytmus tamtamů doprovázeným břinkotem skla a tříštění dřevěného nábytku.
Od fotografie mě dělilo pouze pár metrů. Stála na malém stolku. Mezi mnou a stolkem se však objevila trhlina, která rozdělila dům na dvě poloviny. Byla moc široká, nemohla bych to přeskočit, aniž bych ryskovala, že se zřítím do temných hlubin. Nic méně jsem to přeci jen zkusila a mocně se odrazila od země. Slyšela jsem pláč svých dětí, které na mě čekali před domem. Natáhla jsem ruce před sebe a snažila se dopadnout na zbytky podlahy druhé strany. Skočila jsem moc málo a stihla jsem se chytit pouze konečky prstů pravé ruky. Zavila jsem bolestí, když jsem cítala, jak se mi přetrhl sval v rameni.
"Vydrž, maminko!!" ozvalo se mi za zády. Alden natáhl ruce před sebe a pomocí energie mne vynesl nahoru, ve vzduchu jsem popadla fotku a Alden mne opatrně položil na zem. Otřesy byly stále silnější, popadla jsem ho za pásek a proskočila s ním jedním z oken. "no ty ses snad zbláznil!" vyjela jsem na Aldena, když jsme již byli všichni v bezpečí. Zvláštní, jediné místo postihnuté otřesy byl náš dům. "Vždyť ses mohl zabít!" Daria plakala a Alden k tomu neměl daleko. "Promiň," objala jsem je oba tak pevně, jak mi to jen zraněné rameno dovolilo, bolest byla téměř nesnesitelná, přesto jsem stále tiskla fotku, pro kterou jsem se vrátila. "Vím, že jsi mi chtěl pomoci, ale už to prosím nikdy nedělej. Nepřežila bych, kdybych přišla ještě o vás…"
Jako rána bleskem se vedle mě objevil můj soused Alden s Dariou a Taliou. "Co se stalo?" ptali se.
"Já-já nevím…" Zemětřesení ustalo stejně ryche, jako začalo. Alden si prohlížel mé nateklé rameno, zatímco jeho kmotr nesouhlasně kroutil hlavou.
"Tys riskovala svůj život kvůli fotografii?" zeptal se.
"ty víš moc dobře, aldene, co pro mě znamená. Jedna z mála vzpomínek, která mi po něm zůstala!"
"Vždyť já se nehádám!" bránil se.
"Tak se nehádej!" Daria si mezi nás stoupla jako ochranná zeď v případě, že bychom se chtěli porvat.
Zdravou rukou jsem si oprášila kalhoty a šla se podívat na zbytky našeho domu. Nikde žádný démon, přízrak, cokoli co by naznačovalo, že to někdo způsobil s úmyslem mě a mé děti zabít. Zvláštní. Přesto jsem si jistá, že v tom někdo má prsty a až ho najdu, zlomím mu vaz.
"Aldene, můžeš se prosím tě postarat o tu trhlinu?" zeptala jsem se. Alden položil dlaně na měkkou trávu zbytků mé zahrádky s léčivými a smrtelně jedovatými bylinami. Vyvolal sílu země a hlínu opět spojil v jedno.
"Budeme se muset přestěhovat," řekla jsem zamyšleně. "Jestliže je to dílo nějakého dalšího pošuke, pak tady nejsou děti v bezpečí."
"Co navrhuješ?" zeptala se Talia, zatímco Alden už tušil co přijde.
"Vracíme se do Othionu!" řekla jsem. Utrhla jsem si rukáv halenky a udělala z něho provizorní pásku, do které jsem opatrně vložila ruku, abych ji nenamáhala ještě víc.
"Nebylo by jednodušší odstěhovat se do srubu? Proč tak daleko od ostatní elementů?" řekl Alden Jones.
"No, pojedete se mnou. Buď to, anebo se budete teleportovat, vždyť jsi říkal že už to umíš, aniž by ti na startu zůstali ruce nebo nohy." Zašklebila jsem se zlomyslně.
"Hej, to bylo jen…"
"Dvacet devětkrát!" doplnila jsem ho. Ten okamžik, kdy jsem měla na vrch jsem si neskutečně vychutnávala. "Jak jste se tu vlastně ocitli?" zarazila jsem se.
"Zapomněla jsi na kouzlo od Silphiel?" zeptala se Daria. "Kdykoli bude zapotřebí elementů, vaše znamení se rozpálí a začnou zářit…" citovala.
"Aha, na to jsem zapomněla…" Hlavou mi proběhlo, jestli se tato zpráva donesla i k Elliotovi. Alden se rozhodl jít s námi, i když se netvářil nijak zvlášť nadšeně. Talia se však nemohla uvolnit z natáčení. Hraje hlavní roli ve filmu Vzpoura živlů.
"Kde je Tartarus?" zeptala jsem se.
"Ten se omlouvá, že se nemohl připojit, ale co nejdříve se s námi spojí…" odpověděla Talia. "Co měl tak důležitého?" zeptala se zvědavě má malá daria.
"Když jsme ho viděli naposledy, četl si v nějakém dopise, pak se upravil a chystal se jít někam ven. Říkal tomu důležitá mise, ale podle výrazu v jeho tváři šel na rande," řekla Talia nadšeně a začala se nakrucovat, špulit pusu a hihňat se. Musela jsem se hodně držet, abych se nerozchechtala=) Když bylo vše připravené, teleportovala jsem nás přímo do vstupní síně othionského paláce. Ještě jsme zahládli, Taliu, jak na nás mává a odchází směr natáčecí studio.
Musím vypátrat, kdo se opovážil napadnout moji rodinu. Uložila jsem děti do postýlek a zavřela za sebou dveře. Skulinkou jsem se přesvědčila, že oba již tvrdě spí. Bylo toho na ně za jeden den až-až. Sundala jsem si boty, abych byla co nejméně slyšet a zmizela z paláce ven za hradby. Tam jsem se teleportovala zpátky do lidského světa. Prohlížela jsem každý centimetr trosek domu, když zahoukala sova. *Jsem ale nána blbá* pomyslela jsem si trpce. Mohlo mi taky dojít, že v noci nestraším jen já, nebo nějaký pošuk v prostěradle. Peru se s démony nejrůznějších druhů a velikostí a vystraší mě obyčejná sova. Teskně zavyl sousedovic vlčák. Hvězdy jasně zářily na nebi a měsíc v úplňku mi osvětloval zdemolovanou zahradu. Vytáhla jsem z kapsy krabičku léků na uklidnění. Beru je od doby, co ode mne odešel Elliot. Spolkla jsem tvrdou pilulku a zkřivila obličej.
*Fuj, tyhle prášky jsou tak hnusný* pomyslela jsem si a znovu se začala probírat troskami. Upadla jsem. Noha se mi smýkla na něčém matně zelenou barvou zařící na měsíčním světle. Bezmyšlenkovitě jsem si to strčila do kapsy, s tím, že si to prohlédnu až na pořádném světle. Otočila jsem se, že se vrátím do Othionu, když se mi za zády ozvalo:
"A už to děláš zase, ty jsi prostě nenapravitelný imbecil," nepronesl nikdo jiný, než Alden jones.
"Proboha, chceš, aby mě na místě klepla pepka? Zbláznil se člověče?! Nemůžeš se takhle lidem plížit za zády!"
"A ty se zase nemůžeš toulat bez dozoru po všech čertech!" téměř křičel. Víš jak jsem se bál, když jsem zjistil, že jsi zmizela?"
"Tak promiň, je mi to líto. Pojďme, zmizíme odsud." Přenesla jsem nás zpět do Othionu. Následovala dlouhá přednáška o zodpovědnosti, kterou jsem si vyslechla od své sestry Silphiel. Alden samozřejmě nemohl držet jazyk za zuby a vzbudil kdekoho. Moji maličcí zatím spokojeně spali ve svém pokoji.
Děkovala jsem Bohu, že jsou v pořádku. Zrovna na mě hulákala má teta Naomi, když jsem si vzpoměla na tu věc, o kterou jsem zakopla. Zdravou rukou jsem ji nahmatala v kapse a podržela proti světlu. Se znechucením jsem to okamžitě odhodila na zem, až všichnni leknutím nadskočili. V kapse jsem totiž přechovávala kus hadí kůže.
"Co to má znamenat?" zeptala se Naomi.
"Znamená to, že se Aspide vrátil," řekla Daria nevěřícně. "Myslela jsem, že jsme ho před rokem sejmuli pod Železným hvozdem," namítla.
"Asi ne dostatečně," řekla jsem rozladěně. "Naposledy se snažil ukrást jádro othionu ukryté pod Duhovým vodopádem. Tehdy jsme ho museli přemístit. Zajímalo by mě, co chystá teď…" přemítala jsem, zdravou rukou si podepíraje bradu.
"To je snad jasné. Chce se pomstít…" řekl Alden. "A chce se pomstít tobě!" ukázal na mě. "Ale proč jenom mě?" zeptala jsem se a ukázala si na srdce.
"Protože jestli jsi zapomněla, tak to ty jsi zasadila poslední ránu." Řekl Alden.
"Škoda že nebyla tak úplně poslední." Zvedla jsem se a přešla k oknu. "Musím zjistit, co chystá," řekla jsem pomalu.
"Ale co Alden s Dariou, to je vezmeš s sebou?" zeptal se jejich kmotr.
"Ne, budou muset zůstat tady s tetou a strýcem, vždyť to jsou ještě děti!" řekla jsem rozhodně. Podívala jsem se po všech v místnosti. "Ale tentokrát vás zklamu, lidi, ale jdu sama!"
"Tak to ses asi praštila do hlavy!" zařval Alden nevěřícně. Daria na mě hleděla s otevřenou pusou, stejně tak i Naomi a Silphiel. Ozvalo se hlasité plesknutí a já zavyla bolestí. Na tváři se mi rýsoval obrys Aldenovi ruky. Stál přede mnou se skloněnou hlavou a aniž by svěsil pravou ruku, řekl: "Cožpak ses dočista pomátla? Jak si můžeš myslet, že bych tě ať už já, nebo kdokoli z ostatních nechal odejít samotnou. Chápeš, že kdyby se ti něco stalo, nepřežil bych to?" Tiskla jsem si tvář.
"Ale je to příliš nebezpečné. Nevím, nejsem si jistá, ale mám takový pocit, že se blíží něco opravdu zlého. Jestli si myslíš, že chci, aby se vám něco stalo, pak jsi stejně praštěný jako já. Přišla jsem o Elliota, ale nemíním přijít ještě o vás!" Otočila jsem se na potpadku a chystala se opustit místnost, když mne Alden chytil za ruku. Pak ji však zase pustil se slovy:
"Dávej na sebe pozor, a brzy se vrať!" Usmála jsem se a vyběhla ven. Zastavila jsem se v pokojíčku Aldena a Darii, políbila své spící andílky na tvář, sbalila si batoh a vydala se hledat Aspida

PRO ANTAL ARIGATO=)

2. února 2008 v 21:10 | kokkki=) |  VAŠE Diplomy