Moc těch co dokáží věřit- 11. Kapitola

28. ledna 2008 v 9:45 | kokkki=) |  Moc těch co dokáží věřit- 1.díl
O dva roky později:
Zdá se mi, že všechno byl jen sen. Po smrti nesmrtelného vládce se vše vrátilo do starých kolejí. Othion se za dohledu Silphiel vzpamatovává z vlády Nemsrtelnýho dědy. Jsem na svou sestru moc pyšná=) Díky přerušení toku nesmrtelnosti začala růst jako z vody. Již je o hlavu vyšší, než já, což jí umožňuje říkat mi špunte. Každé ráno do školy dojíždím z Othionu, protože chtě nechtě, jednou jsem "princezna", tak tam na všechno musím dohlížet. Alden se se mnou také vrátil do školy. Mám pocit, že ho srážka s temnotou vůbec nepoznamenala. Stále se pošťuchujeme a rýpeme do sebe ať už kvůli tomu, či onu, jako v době, kdy jsme se poznali. Tartarus pracuje v našem světě v jedné špičkové restauraci jako šéf kuchař a nutno podotknouti, že u plotny mu to sluší daleko víc, než když nás midlil hlava nehlava. Daria také zůstala v Othionu. Neměla proč vracet se sem, nikdo tu na ni nečekal. Stará se nám v paláci o zábavu, což řeknu vám, stojí za to. Talia se vrátila k focení. Moc zvláštní dívčina a pořád je mým vzorem, v jehož stopách bych se jednou chtěla vydat. Elliot ode mě na čas odešel. Před dvěma lety jsme spolu na štědrý den odjeli sami do srubu v údolí a já mu ukázala moje tajné místo. Zabalila jsem do batohu, co bylo zapotřebí, zavázala mu oči a vedla ho do jeskyň, kudy jsme předtím kráčeli s Tartarem a kde jsem odvalila překážející kamenní. Jednou chodbou se dostaneme na místo, kde jsme předtím byli s Tartarem, ale je tam ještě jedna chodba v nitru samotné sopky, která nebyla v pohybu již několik tisíc let. Uvnitř sopky je stříbrné jezírko, ze kterého je vidět na hvězdy. Je to jako plavat v komíně. Rozvázala jsem mu oči a on hvízdl. "Páni," dostal ze sebe. Sundala jsem si tričko, čehož se upřímně řečeno zděsil, ale neměl proč. Říkala jsem mu, že plavky si beru pod oblečení. Ruku v ruce jsme skočili do jezírka. Stříbřité kapky vody létaly všude kolem nás. Pošťuchovali jsme se a smáli, jak jsme se jeden druhého snažili potopit. Když jsme začali být unavení, vzali jsme si jídlo a jen tak leželi na zádech nechávajíc se unášet vodní hladinou. Žvýkala jsem jablko a hleděla na hvězdy. Alden odhodil ohryzek do sáčku a vylezl z vody. následovala jsem jeho příkladu a lehli jsme si na osušky. Laskala jsem ho ve vlasech, zatímco Elliot si pohrával se šňůrkami mých plavek. Obratně chytil za jednu z nich a rozvázal ji. Vrchní díl sklouzl do jemného písku a já lehce červená následovala jeho příkladu a pomalu mu začala sundavat jeho pavky. Elliot pokračoval mým spodním dílem, až jsme tam na sobě leželi, jak nás Pán Bůh stvořil. Trochu jsem se styděla. Nervozita se stupňovala každým okamžikem. ***********CENZURA************ Bylo to nádherné.
Po "vzájemném sblížení"XD jsme seděli na břehu, a ráchali si nohy ve vodě. "Co je, Elliote?" zeptala jsem se. Tvářil se jako když jsem ho poprvé potkala. "Něco se stalo?" "Ne, nic, já jen...musím odjet." řekl a sklopil hlavu. Do očí mi vyhrkli slzy. nestihla jsem je zadržet. Objala jsem si kolena a začala se nevolností pohupovat dopředu a do zadu "Ale p-proč?" "Musím najít svou rodinu." Zadívala jsem se do vlnek, které tančily po vodě. "Chápu," zamumlala jsem, ale proud slz nebral konce. "Cass, miluju tě z celého srdce. Bolí mě představa, že s tebou nemůžu být, ale nejde to jinak, já musím najít místo, kam patřím." "Patříš sem, Elliote, ke mně." "Já vím, ale musím zjistit, kam patřím, kde je má rodina..." Cítila jsem jeho teplé ruce na svých zádech. Objal mne ze zadu kolem ramen a přitiskl se ke mně, jak jen to šlo. "Odpusť mi," prosil. "Jednou se vrátím..." "Počkám tu na tebe," zašeptala jsem a vzala jeho ruce do svých. Opravdu ho chápu, vždyť já taky přišla o všechny čtyři rodiče. Vím však, že ať jsou kdekoli, tak jsou stále se mnou, v mém srdci. Nevím, co bych dělala, kdybych neměla Silphiel, tetu, strejdu a ostatní. Elliot přišel o rodiče a je sám, není divu, že touží najít svou rodinu. "Prosím, neplač," šeptal. Vrátili jsme se ruku v ruce zpět do srubu. Elliot mě dlouze políbil, než jsme šli spát. Již jsem spala, on zašeptal do tmy: "Dobrou noc, můj andílku." Když jsem se ráno probudila, byl už pryč. Další příval horkých slz....nedokážu popsat, jak jsem se cítila. Nestihla jsem mu dát dárek, ani mu popřát šťastnou cestu. Vrátila jsem se do pokoje, sesula se po dveřích k zemi a řvala. Bolest v mém srdci musela ven. Po několika hodinách prosezených na zemi, jsem si šimla lístečku na nočním stolku opřený o lampyčku. Vstala jsem, chytla ho do rukou a četla. Slzy smáčely krátké řádky. *Prosím, neplač.* Otřela jsem si slzy a pokusila s o úsměv. Slíbil, že se vátí.
Elliot tou dobou seděl ve vlaku a hleděl na východ slunce. Na jeho rtech hrál lehký úsměv. Zaclonil si rukou oči. Mezi prsty mu stékala jedna slza za druhou. "Ty seš ale blbec, Elliote, viď? Jí píšeš, aby neplakala a sám tu řveš!" napomínal se.
Dva roky uběhly jako voda a já sedím na parapetu hledíc na školní dvůr, kde si studenti vychutnávali doteky slunce. Netuší, co se před dvěmi lety stalo. Neví o boji, který se odehrál mezi dobrem a zlem. Světlem a tmou. Nemají ponětí, že za život vděčí válečníkům Othionu. Neví ani, že chodí do školy s hrdou maminkou dvojčátek malého Aldena a Darii, které mi hlídá Silphiel, když jsem ve škole. Dostali jméno podle svých dvou kmotrů. Vítr si pohrával s mými vlasy. "Nějaké zprávy?" zeptal se Alden. Zavrtěla jsem hlavou. "Žádné, ale jednou se vrátí a je mi jedno, jak dlouho to bude trvat....já si počkám." *Čekám tu na tebe vrať se brzy.*

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

CLICK=)

Komentáře

1 Arkela Arkela | E-mail | 30. ledna 2008 v 0:34 | Reagovat

senzační... jen mi vadí to že se ještě Elliot nevrátil,ale jinak pěkný

2 lina-chan lina-chan | 28. října 2008 v 19:59 | Reagovat

jééé nádhera vážně

3 Misa Misa | Web | 28. října 2008 v 19:59 | Reagovat

moc krásná povídka vážně!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama