Moc těch co dokáží věřit-3.Kapitola

16. listopadu 2007 v 21:52 | kokkki=) |  Moc těch co dokáží věřit- 1.díl
"Fajn." Přikývla jsem. "Tak se snad do toho pustíme, ne?" "O čem to zase mluvíš?" zeptal se Alden. "Jestli máme porazit nesmrtelného vládce, tak náš plán je velmi jednoduchý: Zesílit, vyhledat elementy, najít Nesmrtelného vládce a nakopat mu prdel!" Elliot s Aldenem se prohýbali smýchy. elliot si otřel oči. "Kdyby to tak bylo jednoduché vaše v...tedy Cassandro." Náhle však zvážněl. "Dobrá, než ale začneme, mám tu vzkaz od tvých rodičů: Mám ti vyřídit, že i když nejsi jejich, jsou na tebe pyšní a milují tě jako svou vlastní. Vydali se do Othionu pokusit se zabránit temnotě, aby pohltila vše dříve, než se dáme dohromady.
A tak začala moje nevalná kariéra jako jednoho z Elementů. Elliot mi dělal trenéra v domě mých adoptivních rodičů, který mi zanechali, než odešli. Kapky potu mi stékali do očí. Věděla jsem od Elliota, že základem je fyzická zdatnost. Každý den jsem běhala tři hodiny klem domu, udělala sto sklapovaček, pět set dřepů. Hned na začátku mi Elliot dal kolem zápěstí a kotníků závaží, aby se mi zvýšila rychlost a prudkost. Srdce mi tepalo jako splašené. Nabrala jsem si potají dvakrát tolik práce, než mi Elliot zadal. Tajně jsem v noci vycházela z pokoje a trénovala venku. Každý sval v těle jsem již měla přetažený a namožený. Ruce se mi třásly a kolena podlamovala, ale já nepřestávala, nemohla jsem. Vím, že jsem nikdy neudělala nic, na co bych byla pyšná. mojí povahou jsem se vždy dostala do problémů a kvůli mě bylo zraněno již několik lidí. Už jen pouhé pomyšlení, že sílou, kterou cvikem získám zachráním životy tisíců dalších mne popohánělo stále kupředu a zabrańvalo mi to přestat. Stehna, lýtka a paže jsem si musela zafixovat peným obvazem, aby mi nepopraskaly svaly. Ještě jsem přidala závaží. kliky s rukou za zády, jedna, dva, tři....
Po třech týdnech jsem se učila zacházet s energií. Již jsem se po použití magie necítila tak unavená, to bylo dobré znamení. Když jsem již o dost lépe ovládala umění magie, pocítila jsem prudkou horkost v zádech. Instinktivně jsem si sáhla na bulku vzadu na krku. Nebyla tam. Vyběhla jsem do koupelny a otočila se zády k zrcadlu. V místech, kde byla bulka se mi objevilo tetování, jež mělo pět částí: Prostřední, největší mělo podobu modrého slunce a kolem něho byl rudý plamínek, modrá kapka, košatý strom a něco co svým tvarem připomínalo vír. Řekla jsem o tom Elliotovi, ale ten řekl, že je to vliv magie a ať si toho nevšímám. udělala jsem, jak mi řekl a raději se soustředila na kouzla. Zkoušela jsem vše znova a znova. Co mi však uniklo, byl Alden, který mne celou dobu pozoroval při cvičení. I v noci. "ty víš, co dělá, nemůžeš jí přece nechat, aby se tak přepínala, vždyť ji zabiješ!" křičel. "Vím to od prvního okamžiku, kdy s tím začala." připustil elliot. "Ale nemůžu jí zabránit v tom aby přestala. Ona to dělá kvůli nám, Aldene. Bojí se, že by mohla selhat. I když si to nechce připustit ani sama sobě, má strach z toho co jí čeká. Myslel jsem, že jí budeš oporou." "to se mám dívat, jak se ničí?" "V tomto případě ano." "Okamžitě toho nech, Casandro!" Vykřikl Alden a běžel ke mě. "Vždyť se zničíš!" "A co mám podle tebe dělat?" "Není nějaký lehčí způsob, jak dosáhnout cíle?" zeptal se starostlivě. "Není. A jestli ano, pak ho nevidím. To jsi tak hloupý, že nevidíš, proč to dělám? Myslíš, že to všechno dělám jen pro sebe abych posílila svoje ego?" "Ne, to ne,ale..." "Teď mě poslouchej Aldene. Poprvé v životě můžu něčeho dosáhnout. konečně se mi podařilo zaplnit to prázdné místo v srdci, jež mne sžíralo, jako kyselina." Alden na mne hleděl pohledem člověka co by mi nejraději na čelo nalepil cedulku totální magor. "Můžu ti s něčím pomoct?" zeptal se nakonec. "cože...??" vysoukala jsem ze sebe, měla jsem pocit, že jsem mu špatně porozuměla. "Ptal jsem se, s čím chceš pomoct?" "Tak jo, podej mi prosím tu kovovou trubku. Podal mi ji a já si ji posadila na ramena. "Uvidíme se u večeře," mrkla jsem na něho vesele a rozeběhla se napříč městem. Lidé se po mně dívali, ale já si jich nevšímala, taky co je jim do toho, že tu nějaké náctileté koště pobíhá před nosem s trubkou jako blbeček. Ale po té rozmluvě s Aldenem jsem měla pocit, že jsem po dlouhé době ožila, což trvalo přesně do okamžiku, kdy jsem padla na postel a okamžitě usnula vyčerpáním. Elliot se přišel podívat, jetli nepotřebuju ještě s něčím pomoct, zatímco Alden dole myl nádobí, ale já jsem již tvrdě spala. Dal mi opatrně pod hlavu polštář a přehodil přese mne deku. Chvíli se na mě díval, jak tam pochrupuju, než mi dal pusu na čelo a se slovy: "Dobrou noc, má princezno" za sebou zavřel dveře a šel se podívat, co dělá Alden. Ten měl vše již hotové a zamyšleně seděl za stolem. "Jestli jsi moje rodiče nezabil ty, tak kdo?" zeptal se najednou. Elliot se zarazil v půli cesty, což ve zpomaleném záběru znamená, že na poslední chvíli chytil sušenku, kterou si chtěl hodit do pusy. Sedl si naproti Aldenovi a dlouze se mu zadíval do očí. "Byl jsem tam, ale nechci o tom mluvit. Řeknu ti jen, že ty nejsi jediný, kdo tehdy přišel o rodinu." Vstal a šel si lehnout, nechajíc tak Aldena o samotě, aby mohl přemýšlet nad tím, co mu Elliot právě řekl. Ráno jsem se vydala do města, abych si ještě alespoň na chvíli mohla hrát na normální holku, která courá po obchodech a prohlíží si zboží, ostatně jako každá holka mého věku. Mou pozornost upoutala malá holka. Proplétala se mezi lidmi a žadonila o pár drobných. Byla přinejmenším o tři roky mladší, něž já. Šla jsem k ní trochu blíž a sledovala, co dělá.Zatímco všichni sledovali ji, za zády jim prudce vytryskla fontána. Logicky se všichni otočili, krom malé dívky, která využila situace a těm, co stáli nejblíže vytáhla s kapes peněženky. "Hej, ty!" vykřikla jsem. "Ou, ou," vykvikla a začala zdrhat. Páni, ta byla mrštná. Vyskočila na popelnici u jednoho z baráků, odrazila se a chytila požárního žebříku. Vyšvihla se nahoru a běžela dál na střechu. Ani mi moc nedalo práci jí následovat až nahoru. Uznávám, odraz mohl být o něco prudší, ale řekněme si to narovinu: Jsem jen člověk, ne? Mrňous nepředpokládal, že za ní polezu až nahoru a neměla kam utéct. "Co to mělo znamenat? Ta fontána nebyla jen nějakou náhodou, že ne?" zeptala jsem se. Nepohnula nai prstem. "Neboj, nejsem polda, nechám tě jít, chci s tebou jenom mluvit. Jako na potvoru se přímo mezi námi objevilo to zatracený hovado, co mě už začíná doopravdy srát. "Co tu zase chceš, ty magore, zastesklo se ti po pořádným kopanci tam, kde záda ztrácí slušný jméno?" zařvala jsem vztekle. Tartarus ze záhybu pláště vyndal malé štěně a položil ho na zem. Pak zmizel. Nechápavě jsem civěla na malé stvořeníčko. Co to toho rapla zase napadlo? V tu chvíli bych se nejraději nakopla sama, za tu otázku. v tu chvíli to tiž štěně začalo ohromnou rychlostí růst. Holčina zděšeně vykřikla a odporoučela se do země snů-respektive omdlela...Psík, alias netvor, přeberte si to jak chcete vycenil tesáky ostré jako břitva. Oči mu rudě žhnuly vztekem a nenávistí. Sekl mohutnou tlapou. Uskočila jsem právě včas, aby místo mne trefil budovu. Kousky cihel a mítky se rozlétly kolem. Vyslala jsem proti němu magickou vlnu, abych ho zamrazila, ale z nějakého důvodu jsem nedokázala použít vodu, mátlo mne to. Sáhla jsem si zezadu na krk a cítila, že jeden z obrázků zmizel. znamená to, že jsem ztratila moc nad vodou? Kde je to znamení? na to teď nebyl čas. musela jsem hafana dostat z dosahu té malé holky, jinak bude po ní. Přeskočila jsem zídku baráku a hupsla na požární žebřík. Bleskově jsem sešplhala dolů a utíkala do parku. Slintající pes mi byl v patách. Už jsem se zmínila, že na psi začínám mít alergii? Zahnula jsem za roh a vběhla do opuštěné plavecké haly, kde krom bazénu plného zelené vody nebyl nikdo, kdo by mohl přijít k úhoně-teda pokud nepočítám sebe. Stála jsem na jednom konci, podvraťák na druhém. pomocí vzduchu jsem vylétla nad vodní hladinu. V dlsních jsem rychlými pohyby zformovala ohnivou kouli a vší silou ji hodila do vody. Vařící voda vytryskla a zasáhla psa do očí. Pes zakňučel a tlapou si zakryl tlamu. Bylo mi ho líto. Nemohl za to, co s ním udělal Tartarus. náhle se však otevřely postranní dveře haly. Na okamžik jsem se otočila, abych spatřila malou holčičku celou zadýchanou. Skrz krátké kalhoty jí něco svítilo blankytnou modří....Sakra, co se to děje? chvíle nepozornosti. Pes po mne skočil a trefil mne tlapou. Odlétla jsem až na druhou stranu haly a narazila do stěny, kde zůstala oválná díra, a pak jsem se sesula k zemi pokoušejíc se popadnout dech. "Okamžitě vypadni!" zařvala jsem na tu holku.Pes na mě znovu zaútočil a pokusil se mě přirazit ke stěně a rozmáznout mě jak saranče. Mezi námi se však objevila vodní stěna, uvnitř níž byla ta holka s rozpřaženýma rukama a nohama. "To děláš ty?" "Nevím, asi ano" "Jo, tímhle by se všechno vysvětlilo." Tak tak jsem dívenku stihla zachytit, než upadla na zem. Pro ni to musela být velká zátěž. Vyslala jsem proti bestii silný proud energie, díky němuž se démon v něm oddělil od těla a volně se vznášel ve vzduchu, zatímco štěně se začalo zmenšovat, až nakonec nabylo své původní podoby a téměř okamžitě uteklo. Démon se pokoušel uniknout. "Kampak, šmejde..." zastoupila jsem mu cestu a podrážkou boty ho rozmázla. "Doufám, že po mě nebudou chtít uhradit vyčištění skvrny na podlaze." Kluci celkem zírali, když jsem přivedla cizí holku a oznámila jim, že si ji síla elementů vybrala. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se Alden. "Daria," odpověděla. Stoprocentně si musela připadat jako v nějakém hodně divném snu, stejně, jako zezačátku já. Vytřeštila jsem oči a padla tváří k zemi. Bolest na krku přišla tak nečekaně, že jsem se nestihla ani posadit. Cítila jsem, jak tři další znamení mizí. Oheň, Země a Vzduch. Poslední, co mi zůstalo na krku bylo modré slunce. Kluci se chtěli zeptat, jestli mi něco není, ale téměř ve stejném okamžiku se Elliot chytil za čelo a Alden za paži. Rudé znamení ohně připadlo Elliotovi a Aldenovi strom Země. Alden nevěřícně civěl na znamení na paži a vrtěl hlavou. "To snad není možné, to ze mě bude jako zelinář, nebo co? Vždyť já jsem na většinu rostlin alergický!" zavyl. Elliot popadl naběračku a upřeně hlěděl na znamení ohně. "Proč si ta znamení vybrala právě nás?" zeptala se Daria. "Ta znamení ne, ona si nás nevybrala, byla to Casandra." "Vždyť mě vůbec nezná." "Ale nějak jsi ji musela zaujmout. Neudělala jsi náhodou něco s vodou, když tě tehdy potkala?" "To sice ano, ale v tom nebyla žádná magie, jenom kapesní nožík a hadice od zavlažování trávníků..." "Jak je vidět, stačilo to," řekl Alden věcně. "Otázkou stále zbývá, kdo je posledním Elementem," řekla jsem podepírajíc si bradu zaťatou pěstí. "Nevidělas poslední dobou někoho, kdo by upoutal tvou pozornost?" zeptal se Elliot. "Nepamatuju se." "Tak to je v pytli," pronesl Alden. "to jsi vždycky takovej optimista?" zeptala se Daria kysele. "hele, lidi, uklidněte se, co nejméně teďka potřebujem jsou hádky!" řekla jsem naštvaně. Ale tušila jsem, kdo by mohla být ona záhadná. V poslední době jsem myslela na jednu herečku stejně starou, jako já, kterou jsem od mala obdivovala, pro její rozhodnost a sebejistou eleganci. Jestli je to ona, tak to jsem zase něco pěkně skopala. "Musím na vzduch," řekla jsem a zvedla se ze židle. Ještě jsem viděla Elliota, jak udává Darie pokyny a Aldena, jak se pokouší zvětšit kytku, kterou za náš pobyt v domě nechal uschnout. Přemýšlela jsem o Nesmrtelném vládci a o tom, co by z toho měl, kdyby vysával veškerou zemskou energii. Měl by z toho neomezenou moc a mohl by zničit všechno kolem. Při pomyšlení na tuto variantu mne zamrazilo v zádech. Jak bych já mohla být princezna? I když pravda je, že od doby, co jsem se setkala s Elliotem a co mi řekl, kdo jsem, připadám si jiná. Předtím jsem byla člověk celkem od rány, nna budoucnost jsem nemyslela, ale teď si připadám mírnější, zamyšlenější. Copak všechno, co udělám musím tak hrozně zvorat? Kolem mne na ulicích procházela spousta lidí. Desítky jich spěchalo do práce, nebo domů. Co když je všechny zničím? Co když svým unáhleným jednáním zabiju víc lidí, než nesmrtelný vládce za celý svůj život? Kdo je vlastně Tartarus a proč pracuje pr nesmrtelného vládce? Proč mu pomáhá vysát energii z celého světa? Motala se mi hlava. Mám pocit, že jsem právě zničila život hned čtyřem lidem najednou. Jestli si ještě někdy budu stěžovat na nudný život, asi si vlepím facku. Co asi dělají rodiče? Jsou v pořádku? A kdyby mí skuteční rodiče ještě byli naživu, byli by na mne pyšní? bodavá bolest v hrudníku stále sílila. Moji skuteční rodiče....Zní to tak divně...U nohou mi zastavil kopací míč. Malý chlapec vyběhl z parku a chytil míček do svých maličkých rukou. Podíval se mi do očí a usmál se. Ať už jednám dobře, nebo správně, lidi, jako je tenhle maličký se musím alespoň pokusit zachránit. Pokud v boji položím život, alespoň budu vědět, proč jsem zemřela a budu se moct rodičům podívat do tváře, až se jednoho dne setkáme v říši mrtvých za řekou Styx. Začalo pršet. Dešťové kapky mi stékali po tváři a každá z nich působila, jako chladivý balsám. Chci bojovat a je mi jedno, jak moc budu muset platit za svou opovážlivost. Prostě musím vyhrát. "Odjíždíme," zahalekala jsem ve dveřích. "A kam bychom podle tebe měli jet?" zeptal se Alden nevrle, protože kytka se mu právě rozpadla v prach. "Jedeme do přírody, pánové a Dario. Jezdili jsme tam s našema, je tam docela prostorný srub a hlavně v okolí nejsou žádné slídivé oči. Než však ještě odjedeme, mohli bychom se jít někam odreagovat. Natalia Rose má dneska módní přehlídku, dole u náměstí. A říkám, že půjdeme všichni, pánové!" dodala jsem, když se na mě Elliot s Aldenem podívali, jako kdybych je polila studenou vodou. Chtě nechtě, donutila jsem je jít s námi. Daria se moc těšila na podívanou, zatímco kluci dávali najevo, že kdyby bylo po jejich, tak se radši zahrabou. elliot si dal záležet, aby černou čelenkou co nejlépe zakryl své znamení na čele. trvalo dlouho, než se vypravili. Konečně jsem ji spatřila. Natália byla krásná, jako vždy. Má teorie se potvrdila, když kolem nás za blištění desítek fotoaparátů , prošla v napůl průhledné bílé košili, všimla jsem si toho. V dekoltu měla tetování ve znaku zvláštní spiraly, která svým tvarem připomínala vír. Po představení, jsme si s ní chtěli promluvit v její šatně, ale nepustila nás ke slovu, nána jedna nafoukaná. Řekla nám, že jsme blázni a ať okamžitě vypadneme. Nemohli jsme jí to mít za zlé, ta povídačka zněla naprosto absurdně, stejně jsem její reakcí byla zklamaná. Nevím, co jsem myslela, že se stane. Ozval se výkřik děsu. Běželi jsme do haly, odkud se hlas ozýval. tartarus stál mezi houfem lidí, kteří na které ukázal, padli mrtví k zemi s propálenou dírou v hrudi tam, kde předtím měli srdce. Kolem zděšených lidí jsem vytvořila magický štít, aby byli v bezpečí a vyslala proti tartarovi vlnu energie. "Utíkejte!" zařvala jsem na lidi, kteří okamžitě běželi ke dveřím jeden přes druhého jako stádo slonů. "Polož si malou otázku, Tartare! Seš debil?!! hulákala jsem ještě víc. Daria vytvořila vodní stěnu a poslala ji přímo proti němu. Vodu jsem zesílila elektrickým výbojem. Jiskřící tekutina se přes tartara převalila, aniž by se ho byť jen dotkla. "Nepokoušej se mě nasrat!" zařval Alden a vyslal proti němu ubohý výhonek, který se stejně k Tartarovi přiblížil jen asi o metr a pak se rozpadl v prach. Elliot vytvořil ve svých dlaní ohnivou kouli a mrštil jí proti tartarovi. do nosu nás uhodil štiplavý zápach pálených vlasů. Alden zůstal stát. hleděl před sebe, jako kdyby se nad něčím zamyslel. "Prober se!" zařvala jsem z plných plic. Daria se pokusila vytvořit silnou vodní bariéru, ale Tartarovo kouzlo skrz ni prošlo, jako kdyby tam vůbec nebyla. Nestihla jsem ani zvednout ruce, tak rychle se to stalo. Elliot si v zápalu boje ničeho nevšiml. Neviděl smrtící kletbu, jež tartarus na Aldena vyslal. Stále se blížilo, Alden neměl kam uniknout, stále stál jako přimražený. Zvedl se vítr. Mezi Tartarem a Aldenem se objevilo tornádo, uprostřed něhož byla Talia točící se vysokou rychlostí. Kolem ní se vznášely předměty, které vichr zvedal ze země. Tartarovo kouzlo se o větrnou bariéru roztříštilo na rychle mizící úštěpky energie. Daria několikrát poskočila, ale já ji výkřike, zarazila. Ještě nebyl čas slavit. Talia zmizela, stejně rychle, jako se objevila. Alden konečně zamrkal a uskočil z Tartarova dosahu. Stáli jsme v jedné řadě vedle sebe čtyři proti jednomu. Všichni najednou jsme vyslali svou energii. Čtyři mocné vlny magie se splétaly jako hadi, dokud se neslily v jednu, která Tartara zasáhla do boku. Následně na to, zmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

CLICK=)

Komentáře

1 Arkela Arkela | E-mail | 9. ledna 2008 v 0:34 | Reagovat

supér moc pěkný doufám že bude brzy další pokračování

2 Misa Misa | Web | 28. října 2008 v 13:29 | Reagovat

krásná povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama