Moc těch co dokáží věřit-2.Kapitola

12. listopadu 2007 v 9:00 | kokkki=) |  Moc těch co dokáží věřit- 1.díl
Elliot konečně otevřel oči a zamrkal. Alden ho celou dobu propaloval pohledem a jen stěží přemáhal nutkání po něm skočit a rozšlápnout mu obličej. "Myslím, že máš co vysvětlovat, Elliote," řekla jsem, když jsem si všimla, že je vzhůru."Promiňte, vaše výsosti, ale..." "Hele, chápu, že jsem ti zachránila zadek, i když ses do průšvihu nevim proč dostal kvůli mě, ale proto mi ještě nemusíš říkat vaše výsosti!" Alden na mě nechápavě civěl, ignorovala jsem ho. "Tak povídej.""Fajn. Tak tedy pocházím ze vzdálené země Othionu tam, kde žíjí nesmrtelní..." Otevřela jsem pusu. "Naše země vzkvétala. Nikdo neznal strach ani zoufalství. Když jste se narodila, náš svět nemohl být šťastnější. tehdy jsme žili stejně jako lidé tohoto světa. Pak však přišel nesmrtelný vládce. Pokusil se vás zabít, ale mě a ještě desítce dalších se nám společnými silami podařilo přenést vás sem, kde jste pod našim dozorem vyrůstala. Vaše rodiče však nesmrtelný vládce zabil a z nás udělal téměř nesmrtelné. Stárneme, jenom mnohem déle, nežli vy. Týden je pro nás v našem světě ani ne minutka. Dva další lidé, kteří pomáhali zachránit princeznu Othionu byli vaši adoptivní rodiče. Jako dědička trůnu jste po své matce zdědila moc pěti elementů. Země, ohně, vody, vzduchu a energie, která proudí celým vesmírem. Musíš najít čtyři další, kterým předáš část své moci. prosím, spěchej. Jedině ty nás můžeš zachránit před zánikem světů. Naše světy jsou propojeny dymenzní branou. Pokud se rozpadne jeden, pak zanikne i druhý, princezno." Z toho všeho se mi zatočila hlava a já se musela posadit. Bylo to neuvěřitelné. Nevěřila bych, že tohle by mohla být pravda, ale vysvětlovalo to můj pocit prázdnoty a i to, co se stalo na benzince. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Fajn. A kdybych tě mohla o něco požádat, nech si tu princeznu od cesty, mám i nějaký jméno, abys věděl. A mohl bys mi vysvětlit co je tak zlého na nesmrtelném vládci, který vám prodlužuje život...." "Problém je v tom, že tím vědomě vysává energii srdce Othionu , jež vyživuje vše kolem. Vše zaniká. Blíží se nicota, jež pohltí vše co jest. Temný mrak je již velice blízko a pokud si nepospíšíme, bude to náš konec." "To zní jak z nějakého Bestselleru." Alden se chytil za nohu a pomalu se postavil. Stál přímo proti Elliotovi a chytil ho pod krkem. Elliot se začal dusit a pokusil se ruku ze svého hrdla setřást. "Aldene, nech toho!" zařvala jsem a vyskočila na nohy abych vytvořila mezi nimi živou stěnu. Alden zavrávoral a upadl. Pustil Elliota, který teď ležel na zemi a ztěžka dýchal. Když nabral pořádnou dávku kyslíku, posadil se a hleděl Aldedonovi do vzpupných očí plné nenávisti. "Proč jsi je zabil? Proč jsi nás nemohl nachat na pokoji?! Proč ses vrátil?!! Zabil jsi je?" Elliotovi přeběhl přes tvář opět ten zmučený výraz a podíval se někam k pravému rameni. "Na tohle ti nemůžu odpovědět." Alden byl v tu chvíli na nohou a než jsem se mezi ně stihla postavit, udeřil Elliota pěstí do hlavy, až se překulil a narazil do zdi. "Já to z tebe vymlátím! Zabil jsi je?" "Aldene, to už stačí!" "Nepleť se do toho!" Ozvalo se plesknutí a bolestné zakňučení jako zraněný pes. Alden se chytil za tvář, kde se mu rýsoval obrys mé ruky. Zkus se ještě jednou neovládnout a přísahám, že bude trvat měsíce než sečtou všechna tvá zranění!" procedila jsem skze pevně zaťaté zuby. "Mohl bys na slovíčko?" odtáhla jsem kulhajícího Aldena za dveře a nechala lehce vyjeveného Elliota osamotě. "Od kdy jsi na jeho straně?" vyjel na mě. "Co tím chceš říct?" "Chováš se, jako kdyby se nic nedělo, ale ten tvůj kluk mi zabil rodiče, jestli to stále nechápeš, nebo mi snad chceš říct, že mu to žereš? Jsi hloupá!" "Nemyslím si, že to udělal." "Cože?" "Nemyslím si, že to udělal. Podívej se na něj! Myslíš, že by se takhle díval, kdyby byl vrah?" "Tys toho svýho kluka nějak zkoumala." "Není to můj kluk a ty, kdybys nebyl slepý, tak to poznáš taky. Proč by zabíjel tvé rodiče a nechal tě žít? Proč mě varoval, abychom mohli společně utéct? Proč nás ještě neoddělal?" "Já nevím, nevidím do jeho hlavy." "Jestli je pravda, to, očem mluvil, pak jedině on nám může pomoct!" Napětí houstlo a nedalo se již snést. Druhý, den, když jsem převazovala Elliotovi a Aldenovi obvazy, stalo se něco podivného. Když jsem se dotkla Aldenovi kůže, znovu se objevilo to namodralé světlo a rána v místech, kde jsem se jí dotkla se zacelila bez jakékoli stopě po zranění. Opět jsem se cítila malátně. Elliot mě chytil, než jsem stihla upadnout. Bolestí zkroutil tvář. Prohlédla jsem si pečlivě svoji dlaň a pak jsem ji přiložila i k Elliotovým poraněním. Už jsem byla skoro hotová, když mne chytl za ruku. "Neměla bys přečarovávat. Se svou silou se teprve seznamuješ, vysává to z tebe příliš mnoho energie..." Vytrhla jsem mu svou ruku a pokračovala. Unaveně jsem hodnotila svou praci. Nebylo to špatné=) Pak byla jen tma. Zdál se mi sen. Stála jsem v dlouhé chodbě a hleděla na dveře ložnice. Byli moc vysoké, nedosáhla jsem nai na kliku. Nějaká žena mne vzala do náručí, otevřela dveře a vnesla mne dovnitř. ta žena...měla stejné vlasy, jako já....V místnosti byl ještě někdo vysoký muž. Když nás slyšel přicházet, otočil se. Měl stejné oči, jako já...Máma, táta...Prudce jsem se posadila. Jako v mrákotách jsem ze sebe shodila Elliotův plášť. Zarazila jsem se a mírně zrudla. Elliot už tvrdě spal, ale svou ruku měl stále položenou na své. Opatrně jsem se vymanula z jeho sevření. Ve svitu měsíce, jež proudilo malým sklepním okénkem jsem spatřila Aldena, jak sedí několik centimetrů ode mne s obličejem přitisknutým ke studené zdi. Pečlivě jsem oba přikryla a vyšla na chodbu. Zapnula jsem světlo a vychutnávala každý jeho dotek. Mé srdce však zaplnil chlad. Vysával mi vzduch z plic a já se zapotácela. Světlo, několikrát bliklo a pak zhaslo úplně, zanechávajíc mě tak v náhlé tmě. Cítila jsem to. Přítomnost energie, která sem nepatřila. "Vylez, vím, že jsi tady!" Zase ten magor. zjevil se ve stejném plášti jako onehdy, díry měl však již vyspravené. Doufala jsem, že nebude boje schopen trochu déle. Nervózně jsem se podívala ke dveřím, kde spali kluci. "Hele, ty šmejde, já tě varuju! Duše lidí a obzvláště mých přátel jsou pro tebe TABU a jestli se jich dotkneš, přísahám, že tě budou zbírat po kouskách!" Nic neříkal pouze natáhl paže před sebe. Temně rudá aura se svíjela kolem jeho těla a soustředila se v jeho rukou jako světelná koule, kterou proti mě hodil. Instinktivně jsem natáhla ruce před sebe v ochranném gestu. Kolem mne se objevil energetický štít, ale byl příliš slabí, okamžik na to zmizel. Síla mnou hodila o stěnu a já zůstala ležet. 3tít mě zachráněl před nejhorším, i když to byl pouhý okamžik. Cítila jsem emské brnění, jak mi vysvětlil Elliot, ale marně. Chybělo mi příliš mnoho energie. Musím zachránit alespoň kluky, SAKRA! Pevně jsem zavřela oči a přála si, aby byli v bezpečí. Oba stále ještě spící vylétli z pokoje v ochranné bublině a prolítli mezi nami směrem ven. Muž se za nimi otočil, ale já po něm flákla svojí botou. Zasáhla jsem ho přímo do obličeje a on rozzuřen nechal kluky prchnout. "Řekni mi jedno: Jsi nesmrtelný vládce, nebo jeho rogožka?" pokusila jsem se vtipkovat. "Já jsem Tartarus, sluha nesmrtelného vládce," pronesl hromovým hlasem. "Takže jsi obyčejný béčko...Aspoň že tak," oddychla jsem si. Bylo mi jasné, že bych ho neměla provokovat, ale rozptýlit ho byla má jediná šance uniknout. Přiložila jsem si obě ruce k srdci a prudce roztáhla prsty směrem k Tartarovi. Změnil se v ledovou sochu a já se v klidu sesula k zemi. Chvíli mi trvalo, nežli jsem nabrala dech a pak se kulhavým krokem vydala najít Aldena s Elliotem. Byla jsem v půlce schodů, když jsem strnula. Kapky vody stékaly po podlaze a já stála v louži. Všude se rozprostřela neproniknutelná mlha. "Co to..." Voda z Tartara proudy stékala, jako kdyby bylo jeho tělo rozpáleno na tisíce stupňů. Měl být přece zamrzlý navěky, SAKRA! Klopítající jsem vyběhla z domu a prchala pryč. Bylo mi jedno kam, musela jsem utéct co nejdále od Tartara a světa, který pro mne byl stále ještě stejně tak neznámý jako nepochopitelný. Dostala jsem se až k řece. Všude kolem bylo plno skladů, tam mne snad nenajde. Za zády jsem slyšela kroky. Pomalé, stále se přibližující. Zapadla jsem do jednoho ze skladišť a krčila se za bednou pneumatik. Třásla jsem se po celém těle, v ústech sucho. Bodavá bolest v boku a ještě horší na krku. Chtělo se mi spát, ale věděla jsem, že nesmím, nesmím usnout. Exploze. Tartarus mne našel, jak je to možné? pomalé kroky se stále přibližovaly, za chvíli mě najde. Mám tu sedět a vyčkávat? Jestli se mi nějaká varianta zamlouvala, tak tahle nejméně. Opřena o regál jsem se postavila. "Mě neunikneš!" zařval Tartarus, a vyslal proti mě Další proud magické energii. "Ne, tohle ne, Už Nikdy!" Vykřikla jsem a nastavila ruce před sebe. Kolem mne se objevil magický štít. Měla jsem štěstí, tentokrát vydržel. "Zbavím se tebe, princezno a pak i každého, kdo by se mi chtěl postavit. Vyčaroval kopí, kterým po mne hodil a já neměla kam uhnout. zavřela jsem oči připravena na všechno. Uběhlo již několik vteřin, ale nic se nedělo. Otevřela jsem oči. Pohlédla jsem do tváře Elliotovi, který se pouze usmál. Skláněl se nademnou a z hluboké rány vytrskl prud krve, jež mi potřísnil tvář. "NEE!" vykřikla jsem. Elliot se sesul k zemi a zůstal v bezvědomí ležet. Tartarus se otočil. Něco upoutalo jeho pozornost. Alden třímal v rukou železnou tyč a vší silou se ho pokusil udeřit. Tartarus vytvořil stejný štít, jako před tím já. Alden odlétl několik metrů stranou a narazil do regálu, ze kterých se na něho sesypala hromada kovových součástek. po tváři mi stékali slzy. Elliotovo bezvládné tělo jsem odtáhla kousek strnou od bitvi a postavila se Tartarovi čelem. "Fajn, ty bastarde, už se nebudu schovávat!" "Bylo by načase," poznamenal slizce. Cítila jsem jak únava opadá. Bolest v srdci přebil nekontrolovatelný vztek. Magická aura kolem mne plápolala, jako zlatý oheń. "NECH MÉ PŘÁTELE BÝT!!!" Všechna energie se vypustila a strefila se Tartarovi rovnou do prsou. Ten udělal čtyři salta vzdat a rozplynul se v černém dýmu. Já však nedokázala vypnout. Enrgie mi dále stoupala a já ji nedokázala zastavit. Prorazila strop. Kousky plechu létali všude kolem. Z úst mi vycházel řev, aniž bych si to uvědomovala, měla jsem pocit, jako kdybych se měla každým okamžikem roztrhnout. Má energie vytvořila světelný sloup Směřující k nebesům. Koutkem oka jsem spatřila ruku trčící z hromady suti. Kusy plechu se odhrnuli. Aldarn se vyškrábal na nohy a bolestně se chytil za levé rameno. Když mne spatřil, zděšením sem u tozšířili zorničky. "Casandro...Casandro!" vykřikl a rozeběhl se ke mně, i když musel pociťovat velikou bolest. Jako kdybych se probrala z transu. "Proboha...nechoď sem, Aldene, zpátky, zabije tě to!" Neposlechl. Krok za krokem se blížil ke mě. Energie mu vytvářela řezné rány po celém těle, ale nezastavil se ani na okamžik. Chytil mne kolem pasu. "Nech toho, Casandro, prosím, ten vztek tě zabije!" Něklik vteřin jsme tam tak stáli, než se energie opět vrátila do normálu. Vyčerpaně jsem si sedla na zadek, Alden vedle mě. pohlédla jsem na své ruce a hlas se mi třásl. "Kde-kde je Elliot?" "nevypadá to dobře, Casandro," řekl Alden a pohledem mi sklouzl někam k levému rameni, hlavně, aby se mi nepodíval do očí. "Casandro, počkej..." Bolest, nebolest, proplétala jsem se mezi troskami a začala hrabat rukama. Našla jsem ho. Ležel tam, jako kdyby spal. Jeho dech však byl nepravidelný a jen stěží znatelný. Bolestně jsem zaúpěla, když jsem ho tahala za bundu ven. "Neměli jste sem chodi!" vynadala jsem Aldenovi. "Neříkám, že toho kluka žeru, ale kdyby nás sem nepřenesl, tak je po tobě, kamarádko!" "Pustila jsem se do práce a začala ošetřovat. Teprve teď jsem si uvědomila, v jak vážném stavu je nejen Elliot, ale i Alden. Každým pohybem ruky a vyvoláním energie se mi vytráceli poslední zbytečky sil. Rána, jíž byl zasažen Elliot se však nepodařila zacelit úplně. "Omlouvám se..." zašeptala jsem potichu, zatím co jsem mu nevyléčené rány ovazovala. "Omlouvám se-to ale nespraví. Víš, jaký jsme měli strach, když jsme tě nemohli nikde najít? Kdybys nepoužila svou energii, nenašli bychom tě vůbec! Myslíš tou hlavou někdy? Mohla jsi být mrtvá. Mohl tě zabít a oba světy mohli být zničeny! Musíš na sebe dávat přece pozor! Rozumíš?! Už to nikdy nedělej!" Třásl mi rameny. Byla jsem celá červená, oči se zalily slzamy. Co se to se mnou děje? Ucítila jsem studenou ruku ve své. Elliot se probudil. Pomalu otevřel oči a zamrkal. byla jsem šťstná, že oba žijí. Sundala jsem si bundu a přikryla ho. "Odpočívej..." zašeptala jsem. pokusila jsem se vstát, ale nohy se mi podlomily a já vyčerpáním ztratila vědomí. Vzpomněla jsem si na to co se stalo a doufala, že to vše byl pouhý sen. Ale v srdci jsem ucítila bodavou bolest. Byla to pravda. Každý sval v těle jsem měla bolestivě namožený. Byla jsem ve svém pokoji, doma. Vše bylo jak jsem to tu zanechala. tušila jsem, že mne sem přenesli, když jsem usnula. Snažila jsem se je zachránit, ale místo toho jsem jim způsobila další bolest. A pokud si nedám pozor na své emoce při bitvách, pak by mne a ostatní mohlo roztrhat na kousky. Pevně jsem sevřela peřinu, až mi popraskaly klouby. Jedna slza, druhá třetí...skrápěly pelest postele. Ötevřeli se dvře pokoje. alden vešel s tácem jídla. "Jsem rád, že už jsi vzhůru," řekl. Položil jídlo na noční stolek a rozhrnul závěsi. Musela jsem přivřít oči nad náhlým přívalem slunečního svitu. "Jak dlouho jsem spala?" "Týden." Přikývla jsem. "Omlouvám se," řekl najednou. "Ne, já jsem to zpackala. Bylo by lepší, kdyby každý šel svou vlastní cestou..." uvažovala jsem a žvýkala chlebovou patku. "Cos říkala?" Odložila jsem jídlo a zamyšleně se na něho zadívala. "Jestli na tomhle světě si přeju něco ze všeho nejmíň, tak je to abyste kvůli mě přišli o život. bude lepší, když se naše cesty rozdělí. Ozvalo se hlasité plesknutí. Na tváři se mi objevil rudý otisk Aldenovi ruky. "Co to meleš! Přestaň si hrát na hrdinu! myslíš, že bych jen seděl doma na prdeli při představě, že někde umíráš a já ti nemůžu pomoct?! Myslíš, že bych tady ještě byl, kdybych nechtěl? Nemůžeš rozhodovat o osudech jiných, na to nemáš právo! Nebudu se dívat, jak se necháš zabít, abys zachránila všechny ostatní! Chci být s tebou, Chci ti pomoct!" "Já taky..." ozvalo se ze dveří. Elliot tam stál opřený o futra usměvavý, jako vždy. Jako kdyby se nic nestalo a my se bavili jen o nějaké počítačové hře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

CLICK=)

Komentáře

1 Arkela Arkela | E-mail | 8. ledna 2008 v 23:52 | Reagovat

moc pěkný pokráčko čím dál víác zajímavý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama