Listopad 2007

Veselé XD

27. listopadu 2007 v 20:41 | kokkki=) |  FMP Animace

Pár

27. listopadu 2007 v 20:37 | kokkki=) |  Witch Obrázky

Sora a Leon

23. listopadu 2007 v 0:00 | kokkki=) |  Anime- mé povídky na existující anime
Sora do mého života vtrhla jako živel. Svým úsměvem a vždy otevřeným laskavým srdcem pro všechny, dokázala víc, než kdejaký trouba v politice. Záleželo jí na jevišti v Kaleido Stage, kde byla akrobatkou, protože si přála vysloužit ten nejkrásnější potlesk, za výkony, které jako akrobatka podávala a co víc, byla nejlepší doby-opravdová Kaleido Star, která dokázala v tisících lidech najednou probudit jejich andělská srdce a ta pak spojit v jedno. Tento zázrak nepůsobil jen na diváky, ale i na akrobaty, kteří s ní účinkovali v představení. V okamžiku, kdy zpříma stála na jevišti a pustila se do ať už do jakého koli cviku, pak i akrobaté, kteří se nenáviděli, ti byli většinou mezi prvními, kdo přeskočili zábrany a společně pak bok po boku předváděli ta nejkouzelnější představení. Sora se v životě nedívala očima. Všechny milovala svým srdcem. Pracovala víc, než ostatní, proto si jí všichni vážili a vedle ní se ze sebe snažili vydat to nejlepší. Jejím snem bylo jeviště bez soubojů, nenávisti, závisti a bolesti. Sora byla anděl tělem i duší. Miloval jsem ji víc, než vlastní život, byl bych pro ni i zemřel. Dva roky po předvedení jejího zlatého Fénixe, jsme se vzali. Každý její dotek, polibek, obejmutí bylo jako pohlazení. nikdy nezvýšila hlas, nikdy nebyla hrubá, ani chamtivá. Byl jsem s ní šťastný, jen ona dokázala prohřát láskou mé již dávno zamrzlé srdce, ona jediná se zabývala tím, proč jsem tak chladný ke svému okolí. Jediná chápala mou bolest a smutek. Vzpomínám na naše dlouhé procházky po pláži, kdy ruku v ruce jsme sledovali ať už hvězdy či západ slunce. Miloval jsem její krásné vínové vlasy, vůni, energii, která z ní vyzařovala. Tolik mi chybí. Tehdy jsme slavili své šesté výročí. Leželi jsme na pláži a dívali se na hvězdy. Marion se svým přítelem, hochem, kterému kdysi Sora podepsala tričko, hlídali maličké. Vychutnával jsem každý okamžik. sora hleděla s jiskřičkami v očích na hvězdy a přála si, aby tahle chvíle trvala věčně. Věděla však, že tyhle hvězdy velice brzy zhasnou. "soro?" zeptal jsem se. "Ano?" Otočila ke mě svou krásnou hlavu a podepřela sei ji loktem. "Společně vytvoříme nádherná představení. taková, která pohnou každým srdcem, i kdyby bylo sebe zatvrzelejší, jako bylo tehdy to moje. Pak jsem však potkal tebe a vše se pro mě změnilo. miluji tě, Soro, miluji malou Sophii, Yuriho a Lailu. jednou z našich dětí možná také budou hvězdy, jako je jejich maminka. Její výraz posmutněl. Dodnes si vyčítám, že jsem si toho nevšiml. "Leone..." zašeptala. "Miluji tě. Miluji každý tvůj dotyk, pohlazení. Při každém tvém polibku s chutí čekám na další. Přála bych si, abys na jedno nezapomněl" nechápavě jsem na ni zíral. "Jakože ty jsi ďábel, tak já se stanu tvím andělem. budu chránit tebe, naše děti, protože vás miluji. Ať se stane cokoli, vždy budu s vámi, tohle si pamatuj." Pak zavřela oči a usnula navždy. celé týdny jsem proplakal. Co jsem to za Ďábla bez svého Anděla?
Jsou to již čtyři roky, ale celá Kaleido Stage stále drží smutek. Ken, sořin pan Plicista, se svou ženou Kate, Mia, Anna, MArion, May, Laila, Yuri, Kalos, Sara, pan Keneth, její nevlastní sestra Jume a její adoptivní rodiče....tihle všichni to nesli nejhůře. Nemluvě o našich dětech. Pohřeb jsme se snažili co nejvíce ututlat, aby nebylo ve městě pozdvižení. Chtěl jsem se s ní rozloučit bez spousty čumilů. Proto mě překvapila ta spousta lidí. Tisíce jich bylo na hřbitově a tlačili se kolem zdí, stovky jich koukalo z oken, protože na ulici nebylo kam šlápnout. ti všichni se přišli rozloučit se svým andělem, který jim obětoval své srdce. dlouhá řada květin, které se již nevešly na hrob, tvořili silnici několik kilometrů dlouhou. Každý, kdo jí viděl vystupovat, potkal na ulici, nebo jí znal osobně jí přišel vzdát čest. Odešla mi , protože jsem byl nevšímavý. zemřela na následek zraněného ramene, které si pohmoždila při tréninku. Rána se jí ošklivě zanítila a nastala otrava krve. Věděla to, ale nic mi neřekla. I teď, kdy je to již tak dávno a já sotva udržím pero v ruce a hledím na naše již skoro dospělé děti, které jdou v maminčiných stopách, tak se nedokážu ubránit pocitu, že na chdbách slyším její smích a cítím její parfém. Stala se našim andělem strážným. Strážcem našich čistých srdcí. Kejklíř zmizel, místo něho bloumá po kaleido stage Sora a zjevuje se těm, které si vyvolilo jeviště. Mezi něž počítám i naše děti, obzvláště šikovná je Sophie, ta se nejvíce podobá mamince

Sladká chuť hrůzy, sladká chuť krve...

22. listopadu 2007 v 13:34 | Jana Provazníková |  VAŠE SOUTĚŽNÍ PŘÍBĚHY
Trpká chuť hrůzy, sladká chuť krve...
Unseen
"Stůj! Stůj, ty zmrde, stejně tě dostanem!" Výkřiky se ozývaly jenom pár metrů za ním, ačkoliv je kvůli bušení krve v uších sotva slyšel. Dech pálil v krku, plíce se hrozily každou chvíli roztrhnout, přesto ale běžel dál. Ještě si až příliš dobře pamatoval, jak to dopadlo, když se naposled nechal chytit. I když už rány skoro nebolely, modřiny byly stále dobře viditelné a v ústech čekal na stříbrnou korunku uražený zub. Pak už bude kromě brejlouna a vychrtliny určitě taky plechová huba. A bude další důvod pro honičky a bití. "Mám tě, hajzle!" zazněl těsně za jeho zády hlas Skobouna, vůdce celé té party mučitelů. Panika vybičovala Dana k ještě většímu výkonu. Bylo však jasné, že ani toto heroické vzepětí sil jej od dalšího výprasku nezachrání. Náhle koutkem oka zachytil záblesk zapadajícího slunce na otvíraných dveřích jednoho z paneláků, kolem kterých běželi. Vysoký muž v tričku a džínech vycházel ven s plným odpadkovým košem v ruce. Dan prudce zatočil, prosmýkl se kolem neznámého a vběhl do chodby domu. Prosklené dveře zapadly ve chvíli, kdy k nim doběhli Skoboun, Robert a další z party. Křičeli na něj a hrozili rukama: "Počkej, ty sráči! My máme času dost, jednou budeš muset vylízt!" Dan byl ovšem rozhodnut nevylézat. Bude čekat. Klidně tady počká třeba až do příštího rána, oni přece budou muset jít domů a pak do školy. Počká, doma to pak matce nějak vysvětlí. Ona to pochopí. Bude ráda, že alespoň unikl bití, sama si ho užila dost od otce, ještě před tím, než od něj odešli. Dan tady prostě zůstane, hlady ani žízní za těch pár hodin rozhodně neumře. Pak se ale zarazil. Co ten muž, který šel vynést odpadky, ten, který mu umožnil zachránit se, alespoň pro dnešek? Až se bude vracet, mohl by se začít vyptávat, co je Dan zač a co v tomhle domě dělá. Mohl by se na něj dokonce rozkřičet a vyhodit ho odsud; koneckonců, Dan v tomto domě nebydlel, ani tam nikoho neznal. Mohl by ho vyhnat ven, tam, kde čekají oni. Jistě, nemusel by si Dana také vůbec všímat, ale lépe bude nic neriskovat. Dan se otočil ke vchodovým dveřím zády a začal sestupovat dolů s úmyslem schovat se v kočárkárně nebo mezi sklepy do té doby, než bude moci zase vyjít ven. Chodby v suterénu byly tmavé a žárovky odmítly na stisknutí vypínače zareagovat. Z kočárkárny bylo slyšet něčí pohyb, a tak Dan zamířil na druhou stranu, do chodby vedoucí ke sklepům. Našlapoval opatrně a snažil se dýchat co nejtišeji, aby nevzbudil pozornost někoho z nájemníků, který by snad právě teď něco ve svém sklepě hledal. Neslyšel však nic, co by napovídalo, že v této části domu není sám. Ve chvíli, kdy začal přemýšlet o tom, co by udělal, kdyby sem přece jenom někdo sešel, všiml si, že dveře nalevo od něj jsou pootevřené. Zarazil se v půlce kroku a zatajil dech. Z místnosti se však nic neozývalo. Navíc si Dan ve zbytcích světla všiml, že na dveřích není žádné číslo označující, ke kterému bytu sklep patří. Vypadal opuštěně. Chlapec otevřel dveře dokořán a nahlédl dovnitř. Úzká obdélníková místnost byla dokonale prázdná, mezi stěnami bylo pouze tmavé šero. Dan vešel a zavřel za sebou. Šero se změnilo v neprostupnou tmu, svět zůstal za dveřmi, zbyl jen čas a tlukot vlastního srdce. Skoboun zlostně okopával stojan na kola a občas plivnul na zem. "Pojď už vodcaď," otráveně pronesl Robert, nejvážnější čekatel na vůdcovství v partě, "najdem si nějakou lepší zábavu." "Ten hajzl tam přece nemůže bejt zalezlej věčně," zavrčel Skoboun, "tohle mu nemůže projít!" "Hele, hoď se do klidu, zejtra určitě přijde do školy a pak si ho podáme." Skoboun byl na vahách - nelíbilo se mu, že by jeho oblíbená oběť měla tak lehce uniknout, byť jen pro jeden den. Na druhou stranu musel uznat, že existují lepší způsoby jak trávit večer, než trčet před vchodem do paneláku. Nakonec se tedy otočil a v čele skupiny výrostků odklátil pryč. Dan seděl v koutě temného sklepa a přemýšlel. Přemýšlel o bolesti, kterou dostával ochutnat z rukou spolužáků, o strachu, který zažíval každé ráno, když se probudil, a uvědomil si, že musí zase ven z bytu, do školy, vstříc dalším ranám, dalšímu ponižování. Kdysi někde četl, že dětství je ta nejkrásnější a nejšťastnější část života. Hořce se usmál. Jestli je to skutečně pravda, děsí se toho, co ho čeká, až dospěje. Cítil lítost, hrůzu a nenávist. Lítost sám nad sebou, hrůzu z toho, co přijde, a nenávist k těm velkým, k těm bez brýlí, k těm, pro něž byl jen hračkou pro zahnání dlouhé chvíle. Náhle se mu po zádech přelila vlna chladu. Přestože nic nezaslechl, byl si jist, že ve sklepě není sám. Bez pohnutí seděl a třeštil oči do tmy. Pak si roztřesenými prsty rozepnul řemínek svých digitálek, otočil je lícem od sebe a zmáčkl tlačítko, jímž se spouštělo osvětlení displeje. Temnota získala indigově modrý nádech, v němž bylo možné rozeznat alespoň ty nejhrubší rysy okolí. A Dan hodinky málem upustil. Naproti němu stála mohutná temná postava. Zdála se být lidskou, avšak její obrys byl narušován prameny tvořenými něčím, co připomínalo oživlé stíny. Dan neviděl žádné podrobnosti a nebyl mu ani dopřán čas nějakých si všimnout. Jedno se stínových chapadel se vymrštilo a vyrazilo mu hodinky z ruky. Ve znovunastalé temnotě Danovi na sítnici ještě několik okamžiků přetrvával obraz, v jehož pravdivost se zdráhal uvěřit. Obraz postavy tvořené nejhlubším stínem, jejíž oči se na něj upíraly hypnotickou silou. A teď se k postavě připojil i hlas. "Vítej." Marie Traklová, Danielova matka, si dělala starosti. Ovšem, nebylo to poprvé, co Dan nedorazil domů včas, takhle dlouho mu to ale nikdy netrvalo. A jestli se zase vrátí špinavý, potrhaný a potlučený od těch grázlů, tak tentokrát už to ona tak nenechá. Byla pevně rozhodnutá. Půjde za Danovou třídní, dotáhne ji k řediteli a když ani to nepomůže, přivede do školy policii. Někde se přece spravedlnosti dovolat musí. Hodiny v obývacím pokoji odbily deset. Ještě několikrát přešla od jedné stěny k druhé, pak zamířila k telefonu. Právě když vytáčela 158, zarachotil v zámku klíč. Položila sluchátko zpět a rozeběhla se ke dveřím. "Dane!" vykřikla ulehčením, hned se jí však do hlasu vloudila starost. "Už zase tě tloukli?" Chlapec zavrtěl hlavou. "Dneska ne, utek sem jim." "To je dobře, to je moc dobře, chlapečku. Ale neboj se, už to skončí. Zítra půjdu do školy s tebou a zařídím, aby už tě nechali na pokoji." "Myslím, že to nebude nutný, mami." Dan se na matku podíval způsobem, ze kterého ji trochu zamrazilo. "Jak to myslíš?" "No, zařídím si to nějak sám. Prostě mě už nikdo tlouct nebude." "Ale jak to chceš dokázat?" nechápala. "Já už to zvládnu, neboj." Dan políbil matku na tvář a chystal se odejít do svého pokoje. "Zvládnu to." Marie stála uprostřed chodby a pozorovala syna se směsí lásky, zmatku a nevysvětlitelného neklidu. Dan cítil matčin pohled v zádech. Věděl, že jí starost a obavy nedají usnout, věděl, že ničemu nerozumí, ale nemohl jí nic říct. Mlčenlivost byla nedílnou součástí úmluvy. Danova hlava nebyla v kruhu tvořeném jeho trýzniteli téměř ani vidět. Měl strach. Nebylo totiž zdaleka jisté, zda se mu je podaří přesvědčit. Potil se a doufal, že žďuchance přicházející ze všech stran nepřerostou v rány. "Kecáš!" pronesl Skoboun, "že kecáš parchante?! Kecáš a to ti přijde draho!" "Možná jo," vložil se do věci Robert, "třeba dovopravdy kecá, ale třeba taky ne. Co ty víš?" "Řikám ti, že si vymejšlí. To je přece nesmysl, aby byl někde sklep plnej žrádla a pití a přitom nebyl zamčenej!" "No, ale podívat se tam jít můžem, ne? Hošánek půjde pěkně s náma a jestli nás vodí za nos, bude toho šeredně litovat!" Na Skobounovi bylo vidět, jak zvažuje všechny možnosti. Moc se mu nechtělo dávat na Robertovi návrhy, už proto, že Robert se poslední dobou snažil mluvit do toho, co by se mělo a nemělo, až až. Ovšem možnost vyplenění dobře zásobeného sklepa se jevila nanejvýš lákavou. "Tak fajn, deme. Ale nemysli si, mladej, že sis zachránil prdel. To teda ani náhodou." Vypadalo to na neskutečné štěstí. Okolo vchodu do domu se nikdo nepohyboval, navíc dveře byly otevřené. Celá skupina vklouzla do útrob paneláku. Dan šel první. Bál se, jistěže se bál. Dohoda nedohoda, k té bytosti ve sklepě se přede jenom vracel nerad. Přesto mu vnitřnostmi proudilo kromě strachu i určité, téměř radostné vzrušení - dnes budou všechny křivdy na něm spáchané odčiněny. Sklepní chodba dýchala chladem, šero se s každým dalším krokem odlepovalo ode zdí a objímalo chlapce svými prsty. Někdo z nich vytáhl baterku a rozsvítil ji. Paprsek světla se pohyboval v rytmu jejich chůze, tu a tam načrtl na stěnu zdeformovaný stín někoho z nich. Došli až k pootevřeným dveřím. Teď přicházela ta část plánu, které se Daniel nejvíce obával. Netušil, jak Skoboun a ostatní zareagují, až uvidí prázdný sklep. O to překvapenější byl, když vešel a spatřil police plné konzerv, kompotů a lahví s nejrůznějšími nápoji. Zůstal ohromeně stát na prahu, ale kolem něj se už dovnitř s projevy nadšení tlačili ostatní. Když se ruka prvního z nich natáhla po jedné z pochoutek, zazněl Danovi v uších známý hlas: "Odejdi odsud!" Dan se ani na malou chvíli nerozmýšlel, jestli má poslechnout. Vycouval ze sklepa a pokračoval v chůzi pozpátku, dokud nenarazil zády na zeď. Dveře před ním se začaly zavírat. Stačil si ještě všimnout, jak se iluze potravin rozplývá. Radostné hlasy tam uvnitř se náhle změnily ve výkřiky hrůzy. Následovalo ticho rušené pouze mlaskavými zvuky sání. Danův mozek se potuloval po relativně klidném území nacházejícím se za hranicí děsu. Když se dveře sklepa opět rozletěly dokořán, pohlédl dovnitř očekávaje, že uvidí místnost plnou krve a zbytků jeho nepřátel. Viděl však pouze onu stínovou postavu; pokud tam bylo cokoli jiného, přikrývala to neproniknutelná temnota. Hlas, který ho před tím vyzval k odchodu, jej nyní vybídl, aby vstoupil. Dan mechanicky vykonal, co mu bylo řečeno. Tvář postavy jakoby vystoupila z temnot. Byl to obličej zhruba čtyřicetiletého muže, jehož oči se vpíjely do Danových. Mužova ústa zaujala tvar, který bývá obvykle označován jako úsměv. V tomto ovšem nebyla ani známka po veselosti, nic povzbudivého ani uklidňujícího. Jen kruté uspokojení šelmy, která byla nasycena. Dan stál nehybně, nehty zaryté do zpocených dlaní, v ústech sucho. "Jsi spokojen?" zeptalo se stvoření. Chlapec jen němě přikývl. "Já také," pokračoval muž, "ale tohle zdaleka není konec. Stejně, jako jsem tě zbavil nepřátel, mohu ti dát sílu a moc, jakou si nedokážeš ani představit. Za jistou cenu, samozřejmě." Dan zavrtěl hlavou a snažil se staženým hrdlem protlačit alespoň několik slov: "Ne, už nic nechci," zasípal. "Už sem nikdy nepřijdu." Jeden ze stínů vyrůstajících z cizincova těla popadl Dana pod krkem. Přidaly se k němu další, obtočily chlapce a přitáhly jej těsně před mužovu tvář. Ústa, z nichž se vytratila i ona nepodařená napodobenina úsměvu, promlouvala tiše, hlas však přímo přetékal silou: "Ale přijdeš, buď si jistý, že přijdeš, kdykoli tě zavolám! A teď, pij!" Muž pozvedl své ruce a nařízl si levé zápěstí. Stínová chapadla zaklonila Danovu hlavu, jedno z nich se mu prodralo do úst a rozevřelo je dokořán. Vzápětí se chlapcova ústa zaplnila krví. Dan nechtěl pít, pomyšlení na to, že by se napil něčí krve, se mu hnusilo. Nechtěl-li se však utopit, polknout musel. Při prvním doušku se mu v těle rozlil dosud nepoznaný pocit. Namísto očekávaného dávivého reflexu překvapením a rozkoší otevřel oči a polykal dál. Když náhle proud krve ustal, Dan věděl, že bude ochoten udělat cokoli, jen aby si vysloužil další příděl. Poslechne. Bylo něco po osmé hodině. Daniel seděl v kuchyni a čekal. Jeho matka by se měla každou chvíli vrátit z odpolední směny. Konečně zaslechl, jak odemyká a zouvá si boty. Když ho spatřila, usmála se. S potěšením zaznamenala, že mu od minula nepřibyla žádná další modřina a ani na jeho šatech nebyla sebemenší stopa po rvačce. Přesto se jí zdál její syn poněkud zaražený. "Děje se něco, zlatíčko?" "Ne, všechno je v pořádku, mami." "To jsem ráda," řekla, sklonila se a políbila ho na čelo. Chlapec zvedl hlavu. "Mami, měla bys zítra večer trochu času?" "Ale jistě, proč?" "Víš, chtěl bych ti něco ukázat."

Bohuši Kočury

22. listopadu 2007 v 13:33 | Prokop Filcík |  VAŠE SOUTĚŽNÍ PŘÍBĚHY
Bohuši-Kočury
Byl letní večer , stromy śuměly ve větru a vítr si pohrával s listím které předčasně opadalo ze starého dubu naproti hostinci.Pan Yakumo seděl na prahu svého domu a přemýšlel nad tím co mu zrovna řekla jeho žena "Nech už ten případ na pokoji , nemůžeš se tím pořád trápit" , znělo mu v hlavě.Yakumo vstal vypadal jako že se rozhodl a přešel přes ulici do své policejní kanceláře otevřel šuplík ve stolku a vytáhl složku s názvem Bohuši-Kočury , chvíli nad složkou dumal pak jí zařadil do nevyřešených případů.Doma se pořádně najedl a uložil se ke spánku.Najednou seděl u stolu a před ním zkrvácený obličej a on věděl že patří Bohušimu-Kočurimu ,Kočury k němu vztáhl zmrzačenou ruku a prosil ho o pomoct pan Yakumo mu ruku podal a cítil jak umírajícímu chladne ruka , vzhlédl a viděl že drží vlastní ženu která v druhé ruce držela tác s jídlem a rýžovým vínem poté se zpoza jeho ženy vynořil stín , obrovitý stín převyšující všechno ostatní a pořád rostl každou chvíli se už musel dotknout stropu ale nestalo se tak , spíš jako by místnost rostla s ním ale přitom byla stejně velká.Yakumo se zděsil , stín se začal sklánět k němu samotnému ,pohltil jeho ženu a ukázal svou tvář.Yakumo se probudil byl zpocený od hlavy k patě , vyběhl z domu a už byl v kanceláři , otevřel šuplík s nápisem odložené případy a vytáhl případ Bohuši-Kočury , opět složku vložil do svého šuplíku a na slova své ženy úplně zapomněl.
Poté co si šel zase lehnou ,aby se probudil do krásného všedního dne , potkal na ulici před hostincem ženu která mu nápadně připomínala něco na co si nedokázal vzpomenout , avšak nad tím zavrtěl hlavou a šel do své kanceláře.
Pořád mu vrtal hlavou onen záhadný případ rozporcovaného člověka na 200 kusů.Yakumo si sedl do své sedačky zapálil si a přemýšlel nad případem , jak někdo mohl udělat tak strašnou věc ještě ke všemu kudličkou na houby s chirurgickou přesností , zvedl se mu žaludek , "Jak proboha mohl udělat někdo něco tak strašného?" ptal se sám sebe nahlas.
Chvíli tak seděl a pořád dokola přemítal nad tím strašným činem , když jeho myšlenky přerušilo zaklepání.Yakumo šel otevřít a zjistil že za dveřmi stojí ta žena která mu na ulici připomněla něco o čem neměl ani tušení, pozval jí dál."Co si přejete dámo?" zeptal se zdvořile "já sem přišla vypovědět svědectví o vraždě mého vzdáleného příbuzného Bohušiho-Kočury" Youkumovi poskočilo srdce , že by se konečně případ pohnul z mrtvého bodu? "viděla jsem , těsně před tím než se ozval výkřik , jak ulicí prochází velký stín , tedy byl to člověk ale vrhal velký stín" v očích ženy se zračil strach.Yakumo se rozhodl jí ještě jednou pořádně vyslechnout dokud si nebyl jistý že zní vyždímal všechno , pak jí dal pokoj.Když večer zase ulehal do postele nemohl myslet na nic jiného než na obrovského muže který malým nože na houby řeže stařičkého Bohušiho.
Opět seděl na židli a před ním zkrvácený Bohuši a vztahoval k němu ruku , Yakumo zaváhal ale nakonec mu ruku podal , místo Bohušiho tam teď seděla jeho žena která v druhé ruce držela tác s jídlem , zpoza jeho ženy vyskočil stín rychleji než minule a také rychle rostl rychle pozřel jeho ženu a ukázal mu tvář , teď se ovšem Yakumo neprobudil koukal do své vlastní tváře , zděsil se.Yakumo promluvil "kdo-kdo jsi?" "já jsem ten kdo jsem , jsem slunce i měsíc jsem ten kdo je každý i nikdo , kdo byl a bude" odpověděla tvář a změnila se na tvář oné ženy.
Ráno se vesnicí rozlehl křik "Yakumo je mrtev , Yakumo je mrtev" povídalo se , "žena ho prý našla v posteli , chápete v posteli , jak ho tam mohla najít?! To nespaly spolu? Ne oni se přece chtěli rozejít!" povídalo se.Lidé sice jsou už ve 23století ale pořád se nesou drby a pořád se pomlouvá a pořád se vraždí pořád , pořád ……POŘÁD.
Yakumo byl obklopen bílím světlem stál nahý někde na světlém náměstí stál sám , dlouho a dlouho až se k němu donesl zpěv z blízké budovy , ohlédl se viděl jak k němu přistoupil jistý muž , byl to Bohuši-Kočury .Kočury byl veselý usmíval se od ucha k uchu "co se stalo?" zachraptěl Yakumo "co by se mělo stát?
"Jak jsem umřel?"
"to není důležité" " jak to? Proč? Kdo zabil vás?
"TO NENÍ DŮLEŽITÉ" opakoval Bohuši.Yakumo však opakoval dál "Kdo vás zabil!
"to už není důležité" "KDO!" "není důležité" vzdoroval Bohuši , Yakumo ho chytil pod krkem "KDO!" Bohuši se zatvářil zděšeně "to ..ne ……takhle……ne.." "kdo" zeptal se důrazně Yakumo "Byl byl byl to ten , ty ………ona! , vaše žena…." Yakumo Bohušiho upustil na zem , a sám padl na kolena , takže jeho žena , jeho vlastní žena …žena.Bhouši se postavil a sklonil se k němu a ještě dodal a sotva popadal dech " vaše žena a ta žena kterou jste vyslýchal", Yakumo se vzpřímil , ještě byl naděje , neděje že jeho žena to neudělal úmyslně.Pan Yakumo ze vzepřel ,vzepřel se samotné smrti , musí to vyřešit , musí to vyřešit , MUSÍ!.Probral se ležel v rakvi a nad ním se skláněla jeho žena , otevřel oči.
Jeho žena na něj chvíli shlížela a pak omdlela padla na zem vedle svého bratra který jí podpíral avšak neudržel.Yakumo vstal chytl svojí ženu a prudce jí posadil na sedačku v kostele , zeptal se jí "Tys zabila Bohušiho?" žena která se sotva stačila probrat zavzlykala a zaraženě kývla, s Yakumou se zatočil svět , jeho vlastní žena , žena detektiva který vyřešil už tolik případů a zavřel toliko vrahů a zlodějů.Yakumo s postavil a odkráčel z kostela.
Na ulici se rozhlédl a skočil po ženě která mu připomínala něco na co si nedokázal vzpomenout a pevně jí uchopil "proč!" žena odpověděla "Já jsem která jsem , jsem ta co byla je a bude , jsem slunce i měsíc" Yakumo vzteky zařval "proč si to udělala?" žena se zachechtala "on byl ten co je i není ob byl DOBRO! , já jsem ZLO!" Yakuma se zamyslel chytl ženu po krkem a silným škubnutím ji zlomil vaz.
Od té chvíle chodí dobro se zlem po světě v nefyzické podobě , ne že by předtím chodila ale teď už nechodí.

Princ Theodénský

22. listopadu 2007 v 13:31 | Kuba Hrdina |  VAŠE SOUTĚŽNÍ PŘÍBĚHY
V královském městě jménem Torken, se nachází hrad trockmund. Na hradě sídlí královská rodina Theodénská. Královna Alžběta, král Zikmund IV. a princ Theodénský. Jen dvorní dámy mu říkají princi nebo vznešený princi Theodénský, jinak všichni ho znají pod jménem Theodén. Princi má být za dva týdny osmnáct let, a jeho matka s otcem doléhají, aby si našel nevěstu. Samozřejmě že princ odporuje, ale s rodiči nic nezmůže. Nakonec souhlasí. "A vznešený princi, nezapomínejte na svůj původ, a vyberte si, pokud možno princeznu." Řídila matka prince "Ano matko." Odvětil sklesle princ. "Mohl bych už….. "Ne, ještě ne princi, na lov půjdete až si procvičíme vaše slušné chování." Rozhodla matka. "Matko, to už skvěle ovládám." Naléhá princ. "dobrá tedy. Mohu si s vámi zatančit vznešený princi?" Ptá se matka prince. "Ovšem že ano, madam." Odvětil zdvořile princ. "No dobrá, přesvědčil jste mě princi. Běžte na lov." Dovolila matka. Princ se zaradoval a šel osedlat koně, našel si luk a meč, a mohl vyjet. Po chvíle jízdy a foukání do vábničky, spatřil svůj cíl. Jelen s krásnými parohy. Natáhl luk, vystřelil a……jelen hravě uskočil a začal utíkat. Princ mu ale byl v patách. Honily se dlouho, až princ ztratil svůj cíl. Ale když se chtěl vrátit, nedokázal se zorientovat. "Sakra, že já sem se neučil to slušné chování. Hloupý jelen." Když princ nebyl v dohledu rodičů, nemluvil ani trochu královsky. Prý už mu to lezlo krkem. Když tam tak chodil a doufal že nalezne cestu, najednou se v křoví něco mihlo. Princ si nejdřív pomyslel, že je to zas jen jelen, a že nemá chuť ho honit. Jenže pak ho něco divného donutilo jít se podívat co to je. Najednou si byl jistý, že to není jelen. A opravdu, za křovím tančila nádherná žena, celá v bílém a zahalená v závoji. Bylo to, to nejhezčí, co kdy Theodén nebo vy mohli vidět. "Kdo jsi?" Šeptl Theodén. Žena se najednou otočila a začala utíkat mezi stromy. "Počkej!" Volal marně Theodén. Ale žena už zmizela mezi stromy. Theodén ale nic nevzdával, a šel ženu hledat. Běžel na koni a ani nevěděl kam, ale jeho mysl mu říkala, že jede správně. Po chvíli les zhoustl, Theodén se prodíral mezi stromy. Když vtom, nějaký hluboký a silný hlas pronesl: "Co tu hledáš?" Ozvěna se linula celým lesem. "Kdo to mluví, kdo to řek?" Ptá se princ a rozhlíží se kolem. "Odpověz ty malí červe!" Pronesl zas ten hlas. "Pro vás jsem princ, princ Theodénský, a hledám tu nejkrásnější dívku pod sluncem. "My stromy nemáme prince!" Pronesl hlas. "A myslíš tudle dívku?" Na největší větvi stromu, najednou seděla ta kouzelná dívka. "To mluvíte vy, stromy?" "Ano, to my stromy." Odvětil hlas. "Ano, to je ta dívka co jsem myslel." Řekl princ a srdce mu poskočilo radostí, že ji může zase vidět. "Opravdu, to ale nebude jednoduché. Abys získal její srdce a mohl se sní oženit, musíš splnit tři zkoušky." Podotkl hlas. "Jaké zkoušky?" Ptal se princ. "Si ochotný je podstoupit?" "Jaké zkoušky?" "SI OCHOTNÝ JE PODSTOUPIT?!" Zařval hlas. "Asi ano, ano." Odpověděl princ. "Dobrá tedy. První zkouška je, abys porazil tohoto medvěda, s tímhle." Z koruny stromu vypadla tupá a rezavá dýka. Princ ji rychle popadl a postavil se proti medvědovi. Medvěd se rozeběhl proti princi a švihl svojí prackou tak silně, že prince odhodila a dýka mu uletěla. Princ měl na prsou tři hluboké škrábance, od medvědových drápů. Chvíli se válel, ale pak vstal. Medvěd se znova rozeběhl, ale princ uskočil, popadl dýku, ale neútočil. Jen vyčkával. Medvěd se znova rozeběhl, princ se zase vyhnul, vstal a popošel pod strom s úlem, tak že ho měl přímo nad sebou. Když se medvěd znovu rozeběhl, uskočil do zadu a hodil dýku do úlu, tak že spadl přímo na medvědovu hlavu. Toho ty včely začaly všude bodat a medvěd vil, vil a nakonec utekl do lesa. "Hmmm, první zkoušku jsi zvládnul. Jdeme na druhou, sestřel lukem a šípem tamtoho sokola, (sokol tam lítal na stromy) ale použij k tomu tento šíp." Ze stromu vypadl na zem zahnutý, starý šíp. Princ ho zvedl a natáhl na luk, chvíli mířil, ale pak luk i šíp pustil na zem a začal na zemi něco hledat. Po chvíli zvedl ze země tenký klacek, a uřízl z koňského ocasu žíně. Pak přiložil ohnutý šíp k rovnému klacku a šíp narovnal rovnoběžně s klackem. Pak šíp i klacek svázal žíněmi dohromady. Napnul klacek s šípem na tětivu, zamířil a vystřelil po sokolovi. Ten padl k zemi. "Zajímavé, druhou zkoušku jsi zvládl, jdeme na třetí. Protanči s touto vílou Jasmínou celé čtyři dny a noci." Pronesl hlas. "Takže ona je víla Jasmína, krásné jméno." Jasmína s úžasnou lehkostí dopadla ze stromu na zem a vyzvala prince k tanci: "Zatančíte si se mnou vznešený princi Theodénský?" Ptala se víla. "Jasn…….tedy, chci říct, samozřejmě, madam. Jen maličký moment." Odvětil princ, přišel ke svému koni a z kapsy na pravé straně sedla vytáhl stříbrnou dýku. Šel k Jasmíně a zabodl si dýku do stehna, pak ji chytl za ruce a tančily, tančily a tančili. Vždycky když se princi chtělo spát, zabodl si dýku hlouběji. A to ho probudilo. Tímto systémem protančil s vílou čtyři dny a noci. Poté padl únavou na zem a zhluboka dýchal. "Ty jsi zvládl i třetí zkoušku? To není možné. Jasmína je tvá a tady máte svatební dar." Na stromě začaly růst zlatá jablka. Theodén s Jasmínou si natrhali co nejvíce mohli, poděkovali a odjeli. "Děkuji ti, že jsi zlomil kletbu." Řekla Jasmína. "Jaká kletba?" Ptá se princ. "Byla jsem odsouzena bloudit a tančit po lese do chvíle, než mě někdo jako ty zachrání." Vysvětlila Jasmína princi. "A jak se dostaneme zpět? Ptal se opět princ. "Tvůj kůň se o to už postará." Pak jeli lesem, jeli dlouho, ale nakonec je kůň zaved až k zámku. "Děkuji ti koníku." Poděkoval princ a šel se svojí nevěstou do zámku. "Ahoj matko a otče." Pozdravil princ. "Kde jsi byl? KDE JSI BYL?" Hysterčina matka. "Hledal jsem nevěstu." Odvětil princ. "No, ty si ale umíš vybrat, to teda jo!" Podotkl král. "No tak, drahoušku!" Okřikla královna krále a nenápadně mu dupla na nohu. Za dva dny byla svatba a nakonec Theodén a Jasmína usedli na trůn a měli dvě děti. Žili spolu šťastně až do smrti. No, to je konec tohoto příběhu.

Hanka a Kačka

22. listopadu 2007 v 13:30 | Kačka Svobodová |  VAŠE SOUTĚŽNÍ PŘÍBĚHY
Byla jsem se svou sestrou Katkou sama doma a jí se chtělo na záchod, tak jsme šly obě. Nešlo nám rozsvítit světlo a já jsem se zděsila. A najednou se nám zdálo že nás někdo pozoruje a Kačka začala ječet. Když jsme se podívaly po celém bytě nikoho jsme neviděly a náš pes Bady k nám přišel se stáhnutým ocasem. Bylo nám to divné, protože nikdy jsme ho tak zděšeného neviděly. Najednou Kačka omdlela a já se málem počůrala strachy. Vzala jsem studenou vodu a polila s ní Kačku. Vzbudila se. Najednou jsme něco viděly nějaký stín a nato svítivé červené oči . Kačka řekla že to byl asi vampír. Tak a bylo to venku počůrala jsem se. Když jsme ty oči viděly podruhé Kačka zase omdlela. Když se neprobouzela 10 minut začala jsem mít pořádný strach. Potom se vzbudila. Já jsem byla v obýváku a Kačka stále u záchodu.Najednou jsem slyšela jak Kačka řve.Přiběhla jsem tam a Kačka říkala že se jí někdo dotknul .Nechápu jak,ale mě se někdo dotknul také a Kačka říkala že nikoho neviděla . Najednou jsme viděly ještě zářivjejší oči a obě jsme omdlely.Probudily jsme se v nemocnici se silně pokrvácenýmy rukamy. Přesně tam kde se nás ten stín dotkl.Pustili nás teprve minulý týden a stále na to nemůžeme zapomenout.

to se stalo

Vtípky pro zasmání=D

22. listopadu 2007 v 9:56 | kokkki=) |  Vtipy=)
Učitelka zadala svým žákům 5. třídy úkol. Zjistit od rodičů příběh s ponaučením na konci. Druhý den ve škole děti vyprávějí své historky.
Kathy říká : "Můj tatínek je farmář a chová slepice kvůli vejcím.
Jednou jsme je v košíku vezli do obchodu na předním sedadle, když v tom jsme nabourali, košík vyletěl a vajíčka se rozbila."
"A ponaučení?", ptá se učitelka.
"Nedávej všechna vejce do jednoho košíku."
"Dobře", říká učitelka," teď Lucy."
"Naše rodina má taky farmu. Ale chováme slepice kvůli masu. Měli jsme
jednou tucet vajec, ale vylíhlo se nám jen 10 kuřat. A poučení je -nepočítejte slepice, dokud se nevylíhnou."
"To je pěkný příběh", říká učitelka, "Johnny, jaký máš příběh ty?"
"Ano madam, můj tatínek mi řekl příběh o strýčkovi Arnoldovi. Strýček
Arnold byl u Zelených baretů ve Vietnamu a jeho vrtulník to jednou dostal. Musel nouzově přistát na nepřátelském území a jediné co měl byla lahev Whiskey, kulomet a mačeta. Než dopadl na zem, vypil lahev Whiskey, aby se nerozbila a pak přistál přímo mezi stovkou vietcongů. Zabil jich 70 kulometem než mu došly náboje, potom zabil dalších 20 mačetou než se mu zlomila čepel a zbytek zabil holýma rukama."
"Svatá dobroto", zděsí se učitelka, "a jaké ponaučení ti tatínek řekl
z tohoto hrůzného příběhu?"
"Neser se do strejdy Arnolda, když je nalitej."
...........................................................
Stojí 2 kosmonauti na měsíci a koukaj střídavě na sebe, na raketu, na zemi, na sebe, na raketu, na zemi, na sebe, na raketu, na zemi, na sebe, na raketu, na zemi, na sebe, na raketu, na zemi..... až to jeden z nich nevydrží a povídá druhýmu: "No na mě se nekoukej, já tam ty klíče nezabouch..."
.............................................................
Baví se dva: ,, Prý tě vyhodili ze zoo" ,, Hm, byl jsem asi moc pomalý. Ráno vstanu, jdu krmit. Otevřu klec a ....frnk, frnk....obě želvy zdrhly"
........................................................
V soudním procesu provádí vrahův obhájce křížový výslech patologa:
"Než jste podepsal úmrtní list, zkontroloval jste puls?"
"Ne."
"Poslechl jste si, zda mu tluče srdce?"
"Ne."
"Provedl jste zkoušku dechu?"
"Ne."
"Takže, když jste podepsal úmrtní list, nebyl jste si jistý, zda je ten člověk mrtvý, že?"
"No, řeknu to takhle: Mozek toho chlapa jsem měl v piksle na stole. Ale je možné, že běhá někde venku a věnuje se právu."
................................................
Jako každý osmnáctiletý kluk i honza Novák chtěl své 18. narozeniny slavit nějak vijímečně, proto se domluvil s otcem, aby mohl jít a trochu se vyblbnout ven na diskotéku, do hospody, a tak porůznu s kamarády. Otec si ho změří pohledem a povídá:"Tak fajn, ale mam podmínku: nesmíš se vožrat, protože jestli jo, seřežu tě, žes to ještě neviděl!"
Druhý den se čerstvě zletilý hoch probudí. Bolí ho celé tělo. Na levém oku monokl, natrhlý ret, zaschlá krev z nosu a i po celém zbytku těla měl šrámy a fialové otisky bot. Pomalu se došourá k umyvadlu a opláchne si obličej. vejde do kuchyně a samozřejmě, že se zajímá, co se mu to vlastně stalo. Otec na to odpoví: "tak hele, kamaráde: To, že ses vožral jako prase, to bych ještě dokázal pochopit, žes svý matce nadával do kurvy děvky a píči, to bych taky ještě rozdejchal. Že ses pokusil svou sestru znásilnit, že před tebou musela utéct do koupelna a doteďka odmítá otevřít dveře, s tím bych se taky smířil....Ale když čumim na fotbal, ty si stoupneš před obrazovku, vysereš se na koberec, napícháš do toho párátka a řekneš, že ježeček bude bydlet s námi tak to už bylo moc!"
.....................................
Na Sicílii pořádají sraz těch největších mafiánů. Italové zjišťují, jestli jsou Rusáci pořádní mafiáni:
Italové: "Zlatý řetízky - MÁTE?"
Rusáci: "Nemáme..."
Italové: "A dvouposchoďový vily - MÁTE?"
Rusáci: "Nemáme..."
Italové: "A Meďoury - MÁTE?"
Rusáci: "Nemáme..."
Italové se jim celej sněm šíleně chechtaj a Rusáci jedou domů jako
spráskaný psi.
Když se vrátí domů, svolá si kápo celý ruský mafie všechny podšéfy a vydává rozkazy:
"Za prvé - všechny třetí a čtvrtý patra u svejch vil zbourat! Za druhý - prodat soukromý vrtulníky a tryskáče a nakoupit Mercedesy! No a za třetí," povídá posmutněle, "zlatý řetízky sundat čoklům z krku, budeme je nosit my..."
.......................................
Učiteľka chce byť v novej triede obľúbená a preto hneď na začiatku školského roka prezradí deťom, že je fanúšikom Artmedie Bratislava. Spýta sa, kto je ešte fanúšikom Artmedie. Všetky deti zdvihnú ruky, len Jožko nie.
Spýta sa ho: "Ty si sa prečo neprihlásil?"
"Lebo nie som fanúšik Artmedie," odpovie Jožko.
"Áno, a komu teda fandíš?"
"Ja fandím MŠK Žilina a som na to hrdý!" odpovedá Jožko.
"Žiline? Panebože, dieťa zlaté, prečo práve Žiline?" vyzvedá učiteľka.
"Lebo môj otec aj moja mama fandí Žiline. Tak aj ja fandim MŠK."
"Ale môj zlatý!" pokúša sa vysvetľovať učiteľka, "človek predsa nemusí všetko opakovať po svojich rodičoch. Predstav si, že by tvoja matka bola prostitútka a otec drogovo závislý gambler. Čo by si robil potom???"
"Potom by som bol fanúšik Artmedie Bratislava..."
.............................................
Papež přepadne přes palubu, všude kolem jsou žraloci s vyceněými zuby. Papež se upěnlivě modlí Pane Bože, prosím tě, dej těm žralokům alespoň na okamžik křesťanské cítění. Žraloci se zarazí, sprásknou ploutve a odříkavají: "Požehnej pane tyto dary, které máme z tvé štědrosti..."
.........................
Ptá se vnouček dědy: "Dědo, neviděl jsi ty pilulky v té krabičce, co jsem měl na ledničce a bylo na nich napsáno LSD?"
"Neviděl vole, ale ten drak v kuchyni je skvělej!!!"
...........................................
Baví se takhle dva sousedi, když koem projede pán na vozíčku, celý omotán obvazy. "Propánajána, co se mu stalo?" zeptal se jeden druhého. "Ale to nic, další vyznavač teorie pes, který štěká, nekouše." odpoví s klidem. "A jak to dopadlo?" "no, jak vidíš. Kousali všichni."
...........................................
Manžel leží na smrtelné posteli, vedle něho sedí jeho žena. "Maruško..." "Ano, drahý?" zeptala se a chytla ho za ruku. "Když jsem byl nemocný, byla jsi se mnou, když jsem si zlomil ruku, byla jsi se mnou, když mi bylo zle, byla jsi se mnou, když se mi společnost rozpadala a já krachoval, byla jsi stále se mnou....Tak nenosíš mi, ty kurvo, jedna zasraná náhodou smůlu???!"
.............................................
Otec králíček povídá synovi: Je na čase, abych tě poučil o rozmnožování malých králíčků." Vyvede synka na kopec, kde jsou všude kolem králičí slečny. "Tak se dívej hochu." Ozývá se: Trky trk, "děkuji madam, trky trk, děkuji madam, trky trk, děkuji madam...."Tak a teď to zkus ty..." a ze stráně se ozývá: Trky trk, děkuji madam, trky trk, děkuji madam, trky trk, promiň tati, trky trk, děkuji madam......"
.................................................
Pepíček ze školy přinese poznámku v žákovské knížce: Smrdí, umejt. Otec se nasere a napíše pod to kostrbatým písmem: Nečuchat, učit!!!!!!
...........................................................
Zvířátka v lese jsou šílení alkoholici. Všude okolo se valí desítky lahví, až to medvěd nevydrží. "Zvířátka, musíme okamžitě přestat chlastat!" Většina souhlasí. Medvěd se jde druhé ráno projít. Lesík jako ze škatulky, nikde ani zátka, všichni jsou usměvaví a hlavně naprosto střízliví. Medvěd si tak pobrukuje, když za pařezem uvidí zajíce s lahváčem v ruce a totálně nalitýho. "zajíci, jako tohle jsme si nedomluvili!" zařval medvěd. "Slibuju ti, škyt, že už se, škyt, alkoholu už, škyt, nikdy ani ne-nedotknu." zaškytá zajíc. "tak fajn, věřím ti." Druhý den se jde podívat, jak zajíc dostál svému slibu. nalezl ho za smrkem opět v jeho již tak známé poloze ožraly ve stavu nirvány s lahváčem v ruce. "Tak hele, ušatče, jestli nepřestaneš chlastat, budeš muset z našeho lesa odejít." "Ale, škyt, já už to, škyt, opravdu ni-nikdy ne-neudělám, škyt. " Medvěd mu tedy dá poslední šanci. Den na to zajíčka všude hledá, nebyl nai za pařezem, za smrčkem taky ne, v hospodě neby....medvěd si sedne na kámen u rybníka a přemýšlí, kam se mohl podít, když kolem něho proplave rákos. Medvěd ho vytáhne a na druhém konci je zase ožralý zajíc s lahváčem v ruce. "zajíci, na něčem jsme se s ostatními zvířátky z lesa domluvili!" zaúpěl medvěd. "Promiň, ale budeš muset odejít." "to, co jste si vy, škyt, lesní zvířátka domluvili, škyt, to je vaše věc, škyt, ale do nás ryb, se neser!"
.....................................................................
Smrtka stojí přede dveřmi do bytu, držíc dlouhý svitek pergamenu roztažený před sebou: "Právě probíjá odčítání lidu," pronese úředním hlasem.
................................................................................
Klokanice skáče v austrálii, každých dvacet metrů se zastaví, tučńák vystrčí hlavu z kapsy a blinká, malý klokánek se tlačí na antakridě s partou tučńáků, klepe se a stále si mumlá: "Zasraný výměnný pobyty..."

Další tunka všeobecka XD

20. listopadu 2007 v 16:58 | kokkki=) |  SK Obrázky

Moc těch co dokáží věřit-3.Kapitola

16. listopadu 2007 v 21:52 | kokkki=) |  Moc těch co dokáží věřit- 1.díl
"Fajn." Přikývla jsem. "Tak se snad do toho pustíme, ne?" "O čem to zase mluvíš?" zeptal se Alden. "Jestli máme porazit nesmrtelného vládce, tak náš plán je velmi jednoduchý: Zesílit, vyhledat elementy, najít Nesmrtelného vládce a nakopat mu prdel!" Elliot s Aldenem se prohýbali smýchy. elliot si otřel oči. "Kdyby to tak bylo jednoduché vaše v...tedy Cassandro." Náhle však zvážněl. "Dobrá, než ale začneme, mám tu vzkaz od tvých rodičů: Mám ti vyřídit, že i když nejsi jejich, jsou na tebe pyšní a milují tě jako svou vlastní. Vydali se do Othionu pokusit se zabránit temnotě, aby pohltila vše dříve, než se dáme dohromady.
A tak začala moje nevalná kariéra jako jednoho z Elementů. Elliot mi dělal trenéra v domě mých adoptivních rodičů, který mi zanechali, než odešli. Kapky potu mi stékali do očí. Věděla jsem od Elliota, že základem je fyzická zdatnost. Každý den jsem běhala tři hodiny klem domu, udělala sto sklapovaček, pět set dřepů. Hned na začátku mi Elliot dal kolem zápěstí a kotníků závaží, aby se mi zvýšila rychlost a prudkost. Srdce mi tepalo jako splašené. Nabrala jsem si potají dvakrát tolik práce, než mi Elliot zadal. Tajně jsem v noci vycházela z pokoje a trénovala venku. Každý sval v těle jsem již měla přetažený a namožený. Ruce se mi třásly a kolena podlamovala, ale já nepřestávala, nemohla jsem. Vím, že jsem nikdy neudělala nic, na co bych byla pyšná. mojí povahou jsem se vždy dostala do problémů a kvůli mě bylo zraněno již několik lidí. Už jen pouhé pomyšlení, že sílou, kterou cvikem získám zachráním životy tisíců dalších mne popohánělo stále kupředu a zabrańvalo mi to přestat. Stehna, lýtka a paže jsem si musela zafixovat peným obvazem, aby mi nepopraskaly svaly. Ještě jsem přidala závaží. kliky s rukou za zády, jedna, dva, tři....
Po třech týdnech jsem se učila zacházet s energií. Již jsem se po použití magie necítila tak unavená, to bylo dobré znamení. Když jsem již o dost lépe ovládala umění magie, pocítila jsem prudkou horkost v zádech. Instinktivně jsem si sáhla na bulku vzadu na krku. Nebyla tam. Vyběhla jsem do koupelny a otočila se zády k zrcadlu. V místech, kde byla bulka se mi objevilo tetování, jež mělo pět částí: Prostřední, největší mělo podobu modrého slunce a kolem něho byl rudý plamínek, modrá kapka, košatý strom a něco co svým tvarem připomínalo vír. Řekla jsem o tom Elliotovi, ale ten řekl, že je to vliv magie a ať si toho nevšímám. udělala jsem, jak mi řekl a raději se soustředila na kouzla. Zkoušela jsem vše znova a znova. Co mi však uniklo, byl Alden, který mne celou dobu pozoroval při cvičení. I v noci. "ty víš, co dělá, nemůžeš jí přece nechat, aby se tak přepínala, vždyť ji zabiješ!" křičel. "Vím to od prvního okamžiku, kdy s tím začala." připustil elliot. "Ale nemůžu jí zabránit v tom aby přestala. Ona to dělá kvůli nám, Aldene. Bojí se, že by mohla selhat. I když si to nechce připustit ani sama sobě, má strach z toho co jí čeká. Myslel jsem, že jí budeš oporou." "to se mám dívat, jak se ničí?" "V tomto případě ano." "Okamžitě toho nech, Casandro!" Vykřikl Alden a běžel ke mě. "Vždyť se zničíš!" "A co mám podle tebe dělat?" "Není nějaký lehčí způsob, jak dosáhnout cíle?" zeptal se starostlivě. "Není. A jestli ano, pak ho nevidím. To jsi tak hloupý, že nevidíš, proč to dělám? Myslíš, že to všechno dělám jen pro sebe abych posílila svoje ego?" "Ne, to ne,ale..." "Teď mě poslouchej Aldene. Poprvé v životě můžu něčeho dosáhnout. konečně se mi podařilo zaplnit to prázdné místo v srdci, jež mne sžíralo, jako kyselina." Alden na mne hleděl pohledem člověka co by mi nejraději na čelo nalepil cedulku totální magor. "Můžu ti s něčím pomoct?" zeptal se nakonec. "cože...??" vysoukala jsem ze sebe, měla jsem pocit, že jsem mu špatně porozuměla. "Ptal jsem se, s čím chceš pomoct?" "Tak jo, podej mi prosím tu kovovou trubku. Podal mi ji a já si ji posadila na ramena. "Uvidíme se u večeře," mrkla jsem na něho vesele a rozeběhla se napříč městem. Lidé se po mně dívali, ale já si jich nevšímala, taky co je jim do toho, že tu nějaké náctileté koště pobíhá před nosem s trubkou jako blbeček. Ale po té rozmluvě s Aldenem jsem měla pocit, že jsem po dlouhé době ožila, což trvalo přesně do okamžiku, kdy jsem padla na postel a okamžitě usnula vyčerpáním. Elliot se přišel podívat, jetli nepotřebuju ještě s něčím pomoct, zatímco Alden dole myl nádobí, ale já jsem již tvrdě spala. Dal mi opatrně pod hlavu polštář a přehodil přese mne deku. Chvíli se na mě díval, jak tam pochrupuju, než mi dal pusu na čelo a se slovy: "Dobrou noc, má princezno" za sebou zavřel dveře a šel se podívat, co dělá Alden. Ten měl vše již hotové a zamyšleně seděl za stolem. "Jestli jsi moje rodiče nezabil ty, tak kdo?" zeptal se najednou. Elliot se zarazil v půli cesty, což ve zpomaleném záběru znamená, že na poslední chvíli chytil sušenku, kterou si chtěl hodit do pusy. Sedl si naproti Aldenovi a dlouze se mu zadíval do očí. "Byl jsem tam, ale nechci o tom mluvit. Řeknu ti jen, že ty nejsi jediný, kdo tehdy přišel o rodinu." Vstal a šel si lehnout, nechajíc tak Aldena o samotě, aby mohl přemýšlet nad tím, co mu Elliot právě řekl. Ráno jsem se vydala do města, abych si ještě alespoň na chvíli mohla hrát na normální holku, která courá po obchodech a prohlíží si zboží, ostatně jako každá holka mého věku. Mou pozornost upoutala malá holka. Proplétala se mezi lidmi a žadonila o pár drobných. Byla přinejmenším o tři roky mladší, něž já. Šla jsem k ní trochu blíž a sledovala, co dělá.Zatímco všichni sledovali ji, za zády jim prudce vytryskla fontána. Logicky se všichni otočili, krom malé dívky, která využila situace a těm, co stáli nejblíže vytáhla s kapes peněženky. "Hej, ty!" vykřikla jsem. "Ou, ou," vykvikla a začala zdrhat. Páni, ta byla mrštná. Vyskočila na popelnici u jednoho z baráků, odrazila se a chytila požárního žebříku. Vyšvihla se nahoru a běžela dál na střechu. Ani mi moc nedalo práci jí následovat až nahoru. Uznávám, odraz mohl být o něco prudší, ale řekněme si to narovinu: Jsem jen člověk, ne? Mrňous nepředpokládal, že za ní polezu až nahoru a neměla kam utéct. "Co to mělo znamenat? Ta fontána nebyla jen nějakou náhodou, že ne?" zeptala jsem se. Nepohnula nai prstem. "Neboj, nejsem polda, nechám tě jít, chci s tebou jenom mluvit. Jako na potvoru se přímo mezi námi objevilo to zatracený hovado, co mě už začíná doopravdy srát. "Co tu zase chceš, ty magore, zastesklo se ti po pořádným kopanci tam, kde záda ztrácí slušný jméno?" zařvala jsem vztekle. Tartarus ze záhybu pláště vyndal malé štěně a položil ho na zem. Pak zmizel. Nechápavě jsem civěla na malé stvořeníčko. Co to toho rapla zase napadlo? V tu chvíli bych se nejraději nakopla sama, za tu otázku. v tu chvíli to tiž štěně začalo ohromnou rychlostí růst. Holčina zděšeně vykřikla a odporoučela se do země snů-respektive omdlela...Psík, alias netvor, přeberte si to jak chcete vycenil tesáky ostré jako břitva. Oči mu rudě žhnuly vztekem a nenávistí. Sekl mohutnou tlapou. Uskočila jsem právě včas, aby místo mne trefil budovu. Kousky cihel a mítky se rozlétly kolem. Vyslala jsem proti němu magickou vlnu, abych ho zamrazila, ale z nějakého důvodu jsem nedokázala použít vodu, mátlo mne to. Sáhla jsem si zezadu na krk a cítila, že jeden z obrázků zmizel. znamená to, že jsem ztratila moc nad vodou? Kde je to znamení? na to teď nebyl čas. musela jsem hafana dostat z dosahu té malé holky, jinak bude po ní. Přeskočila jsem zídku baráku a hupsla na požární žebřík. Bleskově jsem sešplhala dolů a utíkala do parku. Slintající pes mi byl v patách. Už jsem se zmínila, že na psi začínám mít alergii? Zahnula jsem za roh a vběhla do opuštěné plavecké haly, kde krom bazénu plného zelené vody nebyl nikdo, kdo by mohl přijít k úhoně-teda pokud nepočítám sebe. Stála jsem na jednom konci, podvraťák na druhém. pomocí vzduchu jsem vylétla nad vodní hladinu. V dlsních jsem rychlými pohyby zformovala ohnivou kouli a vší silou ji hodila do vody. Vařící voda vytryskla a zasáhla psa do očí. Pes zakňučel a tlapou si zakryl tlamu. Bylo mi ho líto. Nemohl za to, co s ním udělal Tartarus. náhle se však otevřely postranní dveře haly. Na okamžik jsem se otočila, abych spatřila malou holčičku celou zadýchanou. Skrz krátké kalhoty jí něco svítilo blankytnou modří....Sakra, co se to děje? chvíle nepozornosti. Pes po mne skočil a trefil mne tlapou. Odlétla jsem až na druhou stranu haly a narazila do stěny, kde zůstala oválná díra, a pak jsem se sesula k zemi pokoušejíc se popadnout dech. "Okamžitě vypadni!" zařvala jsem na tu holku.Pes na mě znovu zaútočil a pokusil se mě přirazit ke stěně a rozmáznout mě jak saranče. Mezi námi se však objevila vodní stěna, uvnitř níž byla ta holka s rozpřaženýma rukama a nohama. "To děláš ty?" "Nevím, asi ano" "Jo, tímhle by se všechno vysvětlilo." Tak tak jsem dívenku stihla zachytit, než upadla na zem. Pro ni to musela být velká zátěž. Vyslala jsem proti bestii silný proud energie, díky němuž se démon v něm oddělil od těla a volně se vznášel ve vzduchu, zatímco štěně se začalo zmenšovat, až nakonec nabylo své původní podoby a téměř okamžitě uteklo. Démon se pokoušel uniknout. "Kampak, šmejde..." zastoupila jsem mu cestu a podrážkou boty ho rozmázla. "Doufám, že po mě nebudou chtít uhradit vyčištění skvrny na podlaze." Kluci celkem zírali, když jsem přivedla cizí holku a oznámila jim, že si ji síla elementů vybrala. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se Alden. "Daria," odpověděla. Stoprocentně si musela připadat jako v nějakém hodně divném snu, stejně, jako zezačátku já. Vytřeštila jsem oči a padla tváří k zemi. Bolest na krku přišla tak nečekaně, že jsem se nestihla ani posadit. Cítila jsem, jak tři další znamení mizí. Oheň, Země a Vzduch. Poslední, co mi zůstalo na krku bylo modré slunce. Kluci se chtěli zeptat, jestli mi něco není, ale téměř ve stejném okamžiku se Elliot chytil za čelo a Alden za paži. Rudé znamení ohně připadlo Elliotovi a Aldenovi strom Země. Alden nevěřícně civěl na znamení na paži a vrtěl hlavou. "To snad není možné, to ze mě bude jako zelinář, nebo co? Vždyť já jsem na většinu rostlin alergický!" zavyl. Elliot popadl naběračku a upřeně hlěděl na znamení ohně. "Proč si ta znamení vybrala právě nás?" zeptala se Daria. "Ta znamení ne, ona si nás nevybrala, byla to Casandra." "Vždyť mě vůbec nezná." "Ale nějak jsi ji musela zaujmout. Neudělala jsi náhodou něco s vodou, když tě tehdy potkala?" "To sice ano, ale v tom nebyla žádná magie, jenom kapesní nožík a hadice od zavlažování trávníků..." "Jak je vidět, stačilo to," řekl Alden věcně. "Otázkou stále zbývá, kdo je posledním Elementem," řekla jsem podepírajíc si bradu zaťatou pěstí. "Nevidělas poslední dobou někoho, kdo by upoutal tvou pozornost?" zeptal se Elliot. "Nepamatuju se." "Tak to je v pytli," pronesl Alden. "to jsi vždycky takovej optimista?" zeptala se Daria kysele. "hele, lidi, uklidněte se, co nejméně teďka potřebujem jsou hádky!" řekla jsem naštvaně. Ale tušila jsem, kdo by mohla být ona záhadná. V poslední době jsem myslela na jednu herečku stejně starou, jako já, kterou jsem od mala obdivovala, pro její rozhodnost a sebejistou eleganci. Jestli je to ona, tak to jsem zase něco pěkně skopala. "Musím na vzduch," řekla jsem a zvedla se ze židle. Ještě jsem viděla Elliota, jak udává Darie pokyny a Aldena, jak se pokouší zvětšit kytku, kterou za náš pobyt v domě nechal uschnout. Přemýšlela jsem o Nesmrtelném vládci a o tom, co by z toho měl, kdyby vysával veškerou zemskou energii. Měl by z toho neomezenou moc a mohl by zničit všechno kolem. Při pomyšlení na tuto variantu mne zamrazilo v zádech. Jak bych já mohla být princezna? I když pravda je, že od doby, co jsem se setkala s Elliotem a co mi řekl, kdo jsem, připadám si jiná. Předtím jsem byla člověk celkem od rány, nna budoucnost jsem nemyslela, ale teď si připadám mírnější, zamyšlenější. Copak všechno, co udělám musím tak hrozně zvorat? Kolem mne na ulicích procházela spousta lidí. Desítky jich spěchalo do práce, nebo domů. Co když je všechny zničím? Co když svým unáhleným jednáním zabiju víc lidí, než nesmrtelný vládce za celý svůj život? Kdo je vlastně Tartarus a proč pracuje pr nesmrtelného vládce? Proč mu pomáhá vysát energii z celého světa? Motala se mi hlava. Mám pocit, že jsem právě zničila život hned čtyřem lidem najednou. Jestli si ještě někdy budu stěžovat na nudný život, asi si vlepím facku. Co asi dělají rodiče? Jsou v pořádku? A kdyby mí skuteční rodiče ještě byli naživu, byli by na mne pyšní? bodavá bolest v hrudníku stále sílila. Moji skuteční rodiče....Zní to tak divně...U nohou mi zastavil kopací míč. Malý chlapec vyběhl z parku a chytil míček do svých maličkých rukou. Podíval se mi do očí a usmál se. Ať už jednám dobře, nebo správně, lidi, jako je tenhle maličký se musím alespoň pokusit zachránit. Pokud v boji položím život, alespoň budu vědět, proč jsem zemřela a budu se moct rodičům podívat do tváře, až se jednoho dne setkáme v říši mrtvých za řekou Styx. Začalo pršet. Dešťové kapky mi stékali po tváři a každá z nich působila, jako chladivý balsám. Chci bojovat a je mi jedno, jak moc budu muset platit za svou opovážlivost. Prostě musím vyhrát. "Odjíždíme," zahalekala jsem ve dveřích. "A kam bychom podle tebe měli jet?" zeptal se Alden nevrle, protože kytka se mu právě rozpadla v prach. "Jedeme do přírody, pánové a Dario. Jezdili jsme tam s našema, je tam docela prostorný srub a hlavně v okolí nejsou žádné slídivé oči. Než však ještě odjedeme, mohli bychom se jít někam odreagovat. Natalia Rose má dneska módní přehlídku, dole u náměstí. A říkám, že půjdeme všichni, pánové!" dodala jsem, když se na mě Elliot s Aldenem podívali, jako kdybych je polila studenou vodou. Chtě nechtě, donutila jsem je jít s námi. Daria se moc těšila na podívanou, zatímco kluci dávali najevo, že kdyby bylo po jejich, tak se radši zahrabou. elliot si dal záležet, aby černou čelenkou co nejlépe zakryl své znamení na čele. trvalo dlouho, než se vypravili. Konečně jsem ji spatřila. Natália byla krásná, jako vždy. Má teorie se potvrdila, když kolem nás za blištění desítek fotoaparátů , prošla v napůl průhledné bílé košili, všimla jsem si toho. V dekoltu měla tetování ve znaku zvláštní spiraly, která svým tvarem připomínala vír. Po představení, jsme si s ní chtěli promluvit v její šatně, ale nepustila nás ke slovu, nána jedna nafoukaná. Řekla nám, že jsme blázni a ať okamžitě vypadneme. Nemohli jsme jí to mít za zlé, ta povídačka zněla naprosto absurdně, stejně jsem její reakcí byla zklamaná. Nevím, co jsem myslela, že se stane. Ozval se výkřik děsu. Běželi jsme do haly, odkud se hlas ozýval. tartarus stál mezi houfem lidí, kteří na které ukázal, padli mrtví k zemi s propálenou dírou v hrudi tam, kde předtím měli srdce. Kolem zděšených lidí jsem vytvořila magický štít, aby byli v bezpečí a vyslala proti tartarovi vlnu energie. "Utíkejte!" zařvala jsem na lidi, kteří okamžitě běželi ke dveřím jeden přes druhého jako stádo slonů. "Polož si malou otázku, Tartare! Seš debil?!! hulákala jsem ještě víc. Daria vytvořila vodní stěnu a poslala ji přímo proti němu. Vodu jsem zesílila elektrickým výbojem. Jiskřící tekutina se přes tartara převalila, aniž by se ho byť jen dotkla. "Nepokoušej se mě nasrat!" zařval Alden a vyslal proti němu ubohý výhonek, který se stejně k Tartarovi přiblížil jen asi o metr a pak se rozpadl v prach. Elliot vytvořil ve svých dlaní ohnivou kouli a mrštil jí proti tartarovi. do nosu nás uhodil štiplavý zápach pálených vlasů. Alden zůstal stát. hleděl před sebe, jako kdyby se nad něčím zamyslel. "Prober se!" zařvala jsem z plných plic. Daria se pokusila vytvořit silnou vodní bariéru, ale Tartarovo kouzlo skrz ni prošlo, jako kdyby tam vůbec nebyla. Nestihla jsem ani zvednout ruce, tak rychle se to stalo. Elliot si v zápalu boje ničeho nevšiml. Neviděl smrtící kletbu, jež tartarus na Aldena vyslal. Stále se blížilo, Alden neměl kam uniknout, stále stál jako přimražený. Zvedl se vítr. Mezi Tartarem a Aldenem se objevilo tornádo, uprostřed něhož byla Talia točící se vysokou rychlostí. Kolem ní se vznášely předměty, které vichr zvedal ze země. Tartarovo kouzlo se o větrnou bariéru roztříštilo na rychle mizící úštěpky energie. Daria několikrát poskočila, ale já ji výkřike, zarazila. Ještě nebyl čas slavit. Talia zmizela, stejně rychle, jako se objevila. Alden konečně zamrkal a uskočil z Tartarova dosahu. Stáli jsme v jedné řadě vedle sebe čtyři proti jednomu. Všichni najednou jsme vyslali svou energii. Čtyři mocné vlny magie se splétaly jako hadi, dokud se neslily v jednu, která Tartara zasáhla do boku. Následně na to, zmizel.

Moc těch co dokáží věřit-2.Kapitola

12. listopadu 2007 v 9:00 | kokkki=) |  Moc těch co dokáží věřit- 1.díl
Elliot konečně otevřel oči a zamrkal. Alden ho celou dobu propaloval pohledem a jen stěží přemáhal nutkání po něm skočit a rozšlápnout mu obličej. "Myslím, že máš co vysvětlovat, Elliote," řekla jsem, když jsem si všimla, že je vzhůru."Promiňte, vaše výsosti, ale..." "Hele, chápu, že jsem ti zachránila zadek, i když ses do průšvihu nevim proč dostal kvůli mě, ale proto mi ještě nemusíš říkat vaše výsosti!" Alden na mě nechápavě civěl, ignorovala jsem ho. "Tak povídej.""Fajn. Tak tedy pocházím ze vzdálené země Othionu tam, kde žíjí nesmrtelní..." Otevřela jsem pusu. "Naše země vzkvétala. Nikdo neznal strach ani zoufalství. Když jste se narodila, náš svět nemohl být šťastnější. tehdy jsme žili stejně jako lidé tohoto světa. Pak však přišel nesmrtelný vládce. Pokusil se vás zabít, ale mě a ještě desítce dalších se nám společnými silami podařilo přenést vás sem, kde jste pod našim dozorem vyrůstala. Vaše rodiče však nesmrtelný vládce zabil a z nás udělal téměř nesmrtelné. Stárneme, jenom mnohem déle, nežli vy. Týden je pro nás v našem světě ani ne minutka. Dva další lidé, kteří pomáhali zachránit princeznu Othionu byli vaši adoptivní rodiče. Jako dědička trůnu jste po své matce zdědila moc pěti elementů. Země, ohně, vody, vzduchu a energie, která proudí celým vesmírem. Musíš najít čtyři další, kterým předáš část své moci. prosím, spěchej. Jedině ty nás můžeš zachránit před zánikem světů. Naše světy jsou propojeny dymenzní branou. Pokud se rozpadne jeden, pak zanikne i druhý, princezno." Z toho všeho se mi zatočila hlava a já se musela posadit. Bylo to neuvěřitelné. Nevěřila bych, že tohle by mohla být pravda, ale vysvětlovalo to můj pocit prázdnoty a i to, co se stalo na benzince. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Fajn. A kdybych tě mohla o něco požádat, nech si tu princeznu od cesty, mám i nějaký jméno, abys věděl. A mohl bys mi vysvětlit co je tak zlého na nesmrtelném vládci, který vám prodlužuje život...." "Problém je v tom, že tím vědomě vysává energii srdce Othionu , jež vyživuje vše kolem. Vše zaniká. Blíží se nicota, jež pohltí vše co jest. Temný mrak je již velice blízko a pokud si nepospíšíme, bude to náš konec." "To zní jak z nějakého Bestselleru." Alden se chytil za nohu a pomalu se postavil. Stál přímo proti Elliotovi a chytil ho pod krkem. Elliot se začal dusit a pokusil se ruku ze svého hrdla setřást. "Aldene, nech toho!" zařvala jsem a vyskočila na nohy abych vytvořila mezi nimi živou stěnu. Alden zavrávoral a upadl. Pustil Elliota, který teď ležel na zemi a ztěžka dýchal. Když nabral pořádnou dávku kyslíku, posadil se a hleděl Aldedonovi do vzpupných očí plné nenávisti. "Proč jsi je zabil? Proč jsi nás nemohl nachat na pokoji?! Proč ses vrátil?!! Zabil jsi je?" Elliotovi přeběhl přes tvář opět ten zmučený výraz a podíval se někam k pravému rameni. "Na tohle ti nemůžu odpovědět." Alden byl v tu chvíli na nohou a než jsem se mezi ně stihla postavit, udeřil Elliota pěstí do hlavy, až se překulil a narazil do zdi. "Já to z tebe vymlátím! Zabil jsi je?" "Aldene, to už stačí!" "Nepleť se do toho!" Ozvalo se plesknutí a bolestné zakňučení jako zraněný pes. Alden se chytil za tvář, kde se mu rýsoval obrys mé ruky. Zkus se ještě jednou neovládnout a přísahám, že bude trvat měsíce než sečtou všechna tvá zranění!" procedila jsem skze pevně zaťaté zuby. "Mohl bys na slovíčko?" odtáhla jsem kulhajícího Aldena za dveře a nechala lehce vyjeveného Elliota osamotě. "Od kdy jsi na jeho straně?" vyjel na mě. "Co tím chceš říct?" "Chováš se, jako kdyby se nic nedělo, ale ten tvůj kluk mi zabil rodiče, jestli to stále nechápeš, nebo mi snad chceš říct, že mu to žereš? Jsi hloupá!" "Nemyslím si, že to udělal." "Cože?" "Nemyslím si, že to udělal. Podívej se na něj! Myslíš, že by se takhle díval, kdyby byl vrah?" "Tys toho svýho kluka nějak zkoumala." "Není to můj kluk a ty, kdybys nebyl slepý, tak to poznáš taky. Proč by zabíjel tvé rodiče a nechal tě žít? Proč mě varoval, abychom mohli společně utéct? Proč nás ještě neoddělal?" "Já nevím, nevidím do jeho hlavy." "Jestli je pravda, to, očem mluvil, pak jedině on nám může pomoct!" Napětí houstlo a nedalo se již snést. Druhý, den, když jsem převazovala Elliotovi a Aldenovi obvazy, stalo se něco podivného. Když jsem se dotkla Aldenovi kůže, znovu se objevilo to namodralé světlo a rána v místech, kde jsem se jí dotkla se zacelila bez jakékoli stopě po zranění. Opět jsem se cítila malátně. Elliot mě chytil, než jsem stihla upadnout. Bolestí zkroutil tvář. Prohlédla jsem si pečlivě svoji dlaň a pak jsem ji přiložila i k Elliotovým poraněním. Už jsem byla skoro hotová, když mne chytl za ruku. "Neměla bys přečarovávat. Se svou silou se teprve seznamuješ, vysává to z tebe příliš mnoho energie..." Vytrhla jsem mu svou ruku a pokračovala. Unaveně jsem hodnotila svou praci. Nebylo to špatné=) Pak byla jen tma. Zdál se mi sen. Stála jsem v dlouhé chodbě a hleděla na dveře ložnice. Byli moc vysoké, nedosáhla jsem nai na kliku. Nějaká žena mne vzala do náručí, otevřela dveře a vnesla mne dovnitř. ta žena...měla stejné vlasy, jako já....V místnosti byl ještě někdo vysoký muž. Když nás slyšel přicházet, otočil se. Měl stejné oči, jako já...Máma, táta...Prudce jsem se posadila. Jako v mrákotách jsem ze sebe shodila Elliotův plášť. Zarazila jsem se a mírně zrudla. Elliot už tvrdě spal, ale svou ruku měl stále položenou na své. Opatrně jsem se vymanula z jeho sevření. Ve svitu měsíce, jež proudilo malým sklepním okénkem jsem spatřila Aldena, jak sedí několik centimetrů ode mne s obličejem přitisknutým ke studené zdi. Pečlivě jsem oba přikryla a vyšla na chodbu. Zapnula jsem světlo a vychutnávala každý jeho dotek. Mé srdce však zaplnil chlad. Vysával mi vzduch z plic a já se zapotácela. Světlo, několikrát bliklo a pak zhaslo úplně, zanechávajíc mě tak v náhlé tmě. Cítila jsem to. Přítomnost energie, která sem nepatřila. "Vylez, vím, že jsi tady!" Zase ten magor. zjevil se ve stejném plášti jako onehdy, díry měl však již vyspravené. Doufala jsem, že nebude boje schopen trochu déle. Nervózně jsem se podívala ke dveřím, kde spali kluci. "Hele, ty šmejde, já tě varuju! Duše lidí a obzvláště mých přátel jsou pro tebe TABU a jestli se jich dotkneš, přísahám, že tě budou zbírat po kouskách!" Nic neříkal pouze natáhl paže před sebe. Temně rudá aura se svíjela kolem jeho těla a soustředila se v jeho rukou jako světelná koule, kterou proti mě hodil. Instinktivně jsem natáhla ruce před sebe v ochranném gestu. Kolem mne se objevil energetický štít, ale byl příliš slabí, okamžik na to zmizel. Síla mnou hodila o stěnu a já zůstala ležet. 3tít mě zachráněl před nejhorším, i když to byl pouhý okamžik. Cítila jsem emské brnění, jak mi vysvětlil Elliot, ale marně. Chybělo mi příliš mnoho energie. Musím zachránit alespoň kluky, SAKRA! Pevně jsem zavřela oči a přála si, aby byli v bezpečí. Oba stále ještě spící vylétli z pokoje v ochranné bublině a prolítli mezi nami směrem ven. Muž se za nimi otočil, ale já po něm flákla svojí botou. Zasáhla jsem ho přímo do obličeje a on rozzuřen nechal kluky prchnout. "Řekni mi jedno: Jsi nesmrtelný vládce, nebo jeho rogožka?" pokusila jsem se vtipkovat. "Já jsem Tartarus, sluha nesmrtelného vládce," pronesl hromovým hlasem. "Takže jsi obyčejný béčko...Aspoň že tak," oddychla jsem si. Bylo mi jasné, že bych ho neměla provokovat, ale rozptýlit ho byla má jediná šance uniknout. Přiložila jsem si obě ruce k srdci a prudce roztáhla prsty směrem k Tartarovi. Změnil se v ledovou sochu a já se v klidu sesula k zemi. Chvíli mi trvalo, nežli jsem nabrala dech a pak se kulhavým krokem vydala najít Aldena s Elliotem. Byla jsem v půlce schodů, když jsem strnula. Kapky vody stékaly po podlaze a já stála v louži. Všude se rozprostřela neproniknutelná mlha. "Co to..." Voda z Tartara proudy stékala, jako kdyby bylo jeho tělo rozpáleno na tisíce stupňů. Měl být přece zamrzlý navěky, SAKRA! Klopítající jsem vyběhla z domu a prchala pryč. Bylo mi jedno kam, musela jsem utéct co nejdále od Tartara a světa, který pro mne byl stále ještě stejně tak neznámý jako nepochopitelný. Dostala jsem se až k řece. Všude kolem bylo plno skladů, tam mne snad nenajde. Za zády jsem slyšela kroky. Pomalé, stále se přibližující. Zapadla jsem do jednoho ze skladišť a krčila se za bednou pneumatik. Třásla jsem se po celém těle, v ústech sucho. Bodavá bolest v boku a ještě horší na krku. Chtělo se mi spát, ale věděla jsem, že nesmím, nesmím usnout. Exploze. Tartarus mne našel, jak je to možné? pomalé kroky se stále přibližovaly, za chvíli mě najde. Mám tu sedět a vyčkávat? Jestli se mi nějaká varianta zamlouvala, tak tahle nejméně. Opřena o regál jsem se postavila. "Mě neunikneš!" zařval Tartarus, a vyslal proti mě Další proud magické energii. "Ne, tohle ne, Už Nikdy!" Vykřikla jsem a nastavila ruce před sebe. Kolem mne se objevil magický štít. Měla jsem štěstí, tentokrát vydržel. "Zbavím se tebe, princezno a pak i každého, kdo by se mi chtěl postavit. Vyčaroval kopí, kterým po mne hodil a já neměla kam uhnout. zavřela jsem oči připravena na všechno. Uběhlo již několik vteřin, ale nic se nedělo. Otevřela jsem oči. Pohlédla jsem do tváře Elliotovi, který se pouze usmál. Skláněl se nademnou a z hluboké rány vytrskl prud krve, jež mi potřísnil tvář. "NEE!" vykřikla jsem. Elliot se sesul k zemi a zůstal v bezvědomí ležet. Tartarus se otočil. Něco upoutalo jeho pozornost. Alden třímal v rukou železnou tyč a vší silou se ho pokusil udeřit. Tartarus vytvořil stejný štít, jako před tím já. Alden odlétl několik metrů stranou a narazil do regálu, ze kterých se na něho sesypala hromada kovových součástek. po tváři mi stékali slzy. Elliotovo bezvládné tělo jsem odtáhla kousek strnou od bitvi a postavila se Tartarovi čelem. "Fajn, ty bastarde, už se nebudu schovávat!" "Bylo by načase," poznamenal slizce. Cítila jsem jak únava opadá. Bolest v srdci přebil nekontrolovatelný vztek. Magická aura kolem mne plápolala, jako zlatý oheń. "NECH MÉ PŘÁTELE BÝT!!!" Všechna energie se vypustila a strefila se Tartarovi rovnou do prsou. Ten udělal čtyři salta vzdat a rozplynul se v černém dýmu. Já však nedokázala vypnout. Enrgie mi dále stoupala a já ji nedokázala zastavit. Prorazila strop. Kousky plechu létali všude kolem. Z úst mi vycházel řev, aniž bych si to uvědomovala, měla jsem pocit, jako kdybych se měla každým okamžikem roztrhnout. Má energie vytvořila světelný sloup Směřující k nebesům. Koutkem oka jsem spatřila ruku trčící z hromady suti. Kusy plechu se odhrnuli. Aldarn se vyškrábal na nohy a bolestně se chytil za levé rameno. Když mne spatřil, zděšením sem u tozšířili zorničky. "Casandro...Casandro!" vykřikl a rozeběhl se ke mně, i když musel pociťovat velikou bolest. Jako kdybych se probrala z transu. "Proboha...nechoď sem, Aldene, zpátky, zabije tě to!" Neposlechl. Krok za krokem se blížil ke mě. Energie mu vytvářela řezné rány po celém těle, ale nezastavil se ani na okamžik. Chytil mne kolem pasu. "Nech toho, Casandro, prosím, ten vztek tě zabije!" Něklik vteřin jsme tam tak stáli, než se energie opět vrátila do normálu. Vyčerpaně jsem si sedla na zadek, Alden vedle mě. pohlédla jsem na své ruce a hlas se mi třásl. "Kde-kde je Elliot?" "nevypadá to dobře, Casandro," řekl Alden a pohledem mi sklouzl někam k levému rameni, hlavně, aby se mi nepodíval do očí. "Casandro, počkej..." Bolest, nebolest, proplétala jsem se mezi troskami a začala hrabat rukama. Našla jsem ho. Ležel tam, jako kdyby spal. Jeho dech však byl nepravidelný a jen stěží znatelný. Bolestně jsem zaúpěla, když jsem ho tahala za bundu ven. "Neměli jste sem chodi!" vynadala jsem Aldenovi. "Neříkám, že toho kluka žeru, ale kdyby nás sem nepřenesl, tak je po tobě, kamarádko!" "Pustila jsem se do práce a začala ošetřovat. Teprve teď jsem si uvědomila, v jak vážném stavu je nejen Elliot, ale i Alden. Každým pohybem ruky a vyvoláním energie se mi vytráceli poslední zbytečky sil. Rána, jíž byl zasažen Elliot se však nepodařila zacelit úplně. "Omlouvám se..." zašeptala jsem potichu, zatím co jsem mu nevyléčené rány ovazovala. "Omlouvám se-to ale nespraví. Víš, jaký jsme měli strach, když jsme tě nemohli nikde najít? Kdybys nepoužila svou energii, nenašli bychom tě vůbec! Myslíš tou hlavou někdy? Mohla jsi být mrtvá. Mohl tě zabít a oba světy mohli být zničeny! Musíš na sebe dávat přece pozor! Rozumíš?! Už to nikdy nedělej!" Třásl mi rameny. Byla jsem celá červená, oči se zalily slzamy. Co se to se mnou děje? Ucítila jsem studenou ruku ve své. Elliot se probudil. Pomalu otevřel oči a zamrkal. byla jsem šťstná, že oba žijí. Sundala jsem si bundu a přikryla ho. "Odpočívej..." zašeptala jsem. pokusila jsem se vstát, ale nohy se mi podlomily a já vyčerpáním ztratila vědomí. Vzpomněla jsem si na to co se stalo a doufala, že to vše byl pouhý sen. Ale v srdci jsem ucítila bodavou bolest. Byla to pravda. Každý sval v těle jsem měla bolestivě namožený. Byla jsem ve svém pokoji, doma. Vše bylo jak jsem to tu zanechala. tušila jsem, že mne sem přenesli, když jsem usnula. Snažila jsem se je zachránit, ale místo toho jsem jim způsobila další bolest. A pokud si nedám pozor na své emoce při bitvách, pak by mne a ostatní mohlo roztrhat na kousky. Pevně jsem sevřela peřinu, až mi popraskaly klouby. Jedna slza, druhá třetí...skrápěly pelest postele. Ötevřeli se dvře pokoje. alden vešel s tácem jídla. "Jsem rád, že už jsi vzhůru," řekl. Položil jídlo na noční stolek a rozhrnul závěsi. Musela jsem přivřít oči nad náhlým přívalem slunečního svitu. "Jak dlouho jsem spala?" "Týden." Přikývla jsem. "Omlouvám se," řekl najednou. "Ne, já jsem to zpackala. Bylo by lepší, kdyby každý šel svou vlastní cestou..." uvažovala jsem a žvýkala chlebovou patku. "Cos říkala?" Odložila jsem jídlo a zamyšleně se na něho zadívala. "Jestli na tomhle světě si přeju něco ze všeho nejmíň, tak je to abyste kvůli mě přišli o život. bude lepší, když se naše cesty rozdělí. Ozvalo se hlasité plesknutí. Na tváři se mi objevil rudý otisk Aldenovi ruky. "Co to meleš! Přestaň si hrát na hrdinu! myslíš, že bych jen seděl doma na prdeli při představě, že někde umíráš a já ti nemůžu pomoct?! Myslíš, že bych tady ještě byl, kdybych nechtěl? Nemůžeš rozhodovat o osudech jiných, na to nemáš právo! Nebudu se dívat, jak se necháš zabít, abys zachránila všechny ostatní! Chci být s tebou, Chci ti pomoct!" "Já taky..." ozvalo se ze dveří. Elliot tam stál opřený o futra usměvavý, jako vždy. Jako kdyby se nic nestalo a my se bavili jen o nějaké počítačové hře.

Andělé-obrázky3

6. listopadu 2007 v 13:59 | kokkki=) |  Andělé

Andělé-obrázky2

6. listopadu 2007 v 13:44 | kokkki=) |  Andělé

Andělé

6. listopadu 2007 v 13:13 | kokkki=) |  Andělé
Anděl jest ten, kdo nad námi bdí. Neviděn, neslyšen. Někdy se ti může stát, že máš pocit, že tě někdo sleduje. Často jsou to právě andělé, kteří nás chrání do doby, neš vyprší náš čas na zemi. Andělé jsou sesíláni z nebeské klenby všemohoucím stvořitelem, který každému od narození přidělil jednoho ze svých služebníků. Já osobně jim již tolikrát vděčím za život, že by nebylo v lidských silách to spočítat. Určitě, když se zamyslíte, mohli jste být v ohrožení života a jako zázrakem se vám podařilo nástrahy života zvládnout. Bývají zobrazeni jako krásné štíhlé ženy s křídli jakoby slepenými z bílého peří, jako mají labutě. Najdete však i pány, mezi Anděli, jako například dokonce Archanděla Gabriela. V podstatě na ně v dětství často myslíme, setkáváme se s nimi ve svých snech, ale zeptejte se někoho dospělého, jestli v ně věří. Většinou rozpačitě řekne NE, ale v hloubi duše cítí, že to není tak úplně pravda, možná na vás bude trochu naštvaný, že jste ho tou otázkou "donutili", aby nahlas prohlásil, že pro něho neexistují. Pravděpodobně je pro dospělého nepochopitelné, že by pro nás někdo něco udělat bez nějaké protislužby či odměny. Možná někdo z vás na ně skutečně nevěří, ale pro mne jsou skutečně nepostradatelní=)

Elfové

1. listopadu 2007 v 20:25 | kokkki=) |  Fantasy
Elfky jsou děsivě nádherné strážkyně lesa. Mají dlouhésvětlénebotmavévlasy, či popelavé barvy stříbra, špičaté uši, nádherné oči, bledou pleť a plné rty.Ačkoli jsou velice citlivé, mají v sobě rozenou krutost, chladnost a především povýšené.Pokud se elfce narodí chlapec, je povinna ho vychovávat ve skromnosti a připravit do vojska elfů proti černé magii.Jakmile chlapec dospěje odchází z domova do války.Avšak v případě, že se jí narodí dívka stane se z ní další strážkyně lesa a naděje na narození dalšího bojovníka. Elfkám je projevována úcta i přes to u elfů platí teorie, že elfky jsou jen pro to, aby rodily syny do armády. Naproti tomuElfové jsou bojovníci, už od prvních kroků životem jsou cvičeni v lukostřelbě a jsou cvičeni k přežití v nelítostných bitvách. Preferují nejraději bílou magii, nežli černou. Jsou však stateční a krutí i přes tyto dvě nepříliš povzbudivé vlastnosti jsou tak jemní. Nosí dlouhé vlasy a od spánků mají zapletené copy které mají stažené vzadu na hlavě, nádherné oči a mužnou postavu s pružností kočky. O elfských národech je známo, že se vyznačují rychlostí, prudkostí a přesností. Pro elfy čas plyne pomaleji, proto také pomaleji starnou a dožívají se podstatně vyššího věku nežli obyčejný člověk. Dalo by se také říct/napsat, že jsou lehcí jako peříčko, například dokáží chodit po sněhu, aniž by se probořili. Potrpí si na umění, fylosofii, tanec, hudbu, rituály a botaniku. Žijí v domech ukrytých v kmenech stromů, starají se, aby zvěř v lesích prosperovala a rostliny rostli, jak mají. Nutno podotknout, že jsou to vegetariáni, omezují se pouze na zeleninu, ovoce a bobule



Čti nebo zemři

1. listopadu 2007 v 0:48 | kokkki=) |  R.O.D. Obrázky