Moc těch co dokáží věřit

22. října 2007 v 20:28 | kokkki=) |  Moc těch co dokáží věřit- 1.díl
Bodavá bolest na krku. Již týdny mne trápí a nedá mi spát. Máma říká, že je to nervozitou z nové školy. já však znatelně cítím tvrdou bulku pod kůží. Asi se chovám jako vystrašený králík. Nikomu jinému jsem se o tom slovem nezmínila. Nechápu proč jsme se museli odstěhovat. Neměli jsme k tomu žádný finanční důvod a ani žádný jiný. Domov...ta věta Doma jsi tam, kde máš srdce pro mne byla celkem vystihující. musela jsem se se vším rozloučit. Ztráta bolí, ať už jde o hračku, nebo a osobu. Bohužel to druhé bolí o dost víc a zanechává to hluboké rány. Nemyslím ty na povrchu kůže jako když se řízneš nožem. nikdy jsem navíc v ničem nevynikala. Nevím, jak se ke mně na nové škole budou chovat panická hrůza z toho, že nezapadnu. Ale to asi prožívá každý. Rodiče mne ráno vypravili. Máma mi připravila asi čtyři tuny sušenek a táta mi připravil kolo ke vchodu. Když jsem chytla za řídítka a vyšvihla se do sedla, povzbudivě mne poplácal po zádech. jela jsem z prudšího kopce. Vychutnávala jsem si studený vítr chladící mi bolavý krk. S každým nádechem se mi opět vracela má jistota a já v tu chvíli věděla, že dokáži cokoli. Jediné, na co jsem musela dávat pozor bylo, aby mi školní sukně nevlítla až na záda. napravo jsem zahlédla pohyb. Prudce jsem dupla na brzdy. Nos mi zaplnil štiplavý zápach pálených gum. Na cestě leželo štěně a popravdě...vypadalo, že mělo dost. tlapičku mělo zkřivené do nepřirozeného úhlu a přerývaně dýchalo. Někdo ho asi přejel. Něžně jsem ho zvedla a odnesla do bezpečí. "Kino!" ozval se mi za zády výkřik. Kluk asi stejně starý jako já mi vytrhl štěně z náručí a udeřil mne do břicha. "Co to děláš, ty magore?" zařvala jsem a tiskla si pohmožděná místa. "Proč nekoukáš na cestu, když jedeš na kole?" "Já tomu mrňousovi nic neudělala, ale mám sto chutí tu zamést s tebou, kreténe! A jestli mi nevěříš, koukni se na stopy od krve a na stopy kol!" "Promiň, myslel jsem..." "Prokaž týhle zatracený planetě laskavost a radši už nemysli, děkuji!" zavčela jsem vztekle, nasedla zase na kolo a uháněla ke škole, nechajíc ho u silnice. Projížděla jsem kolem zverimexu. Zastavila jsem se. Proběhla jsem školní branou dalo by se říct tempem, ale to přesně nevystihovalo můj zběsilý úprk. První den a už jdu pozdě. Dvě minuty do zvonění. Schody jsem vyběhla po třech, proběhla celou chodbou a zastavila se u dveří číslo 542. Nadechla jsem se a zaklepala. Minuta do zvonění, stihla jsem to. Otevřel mi profesor s mírně nakrčeným nosem, že bych příště mohla přijít dřív a nemusela mi vycházet pára z uší. Ale přišla jsem snad včas, nebo ne? "Tak, třído, prosím, stište se, chtěl bych vám někoho představit." "Ale ať se klidně baví, mě to nevadí." Bohužel, všichni okamžitě stichli a všechny oči se upírali jak jinak než na mě. "Ehm..." začala jsem nervózně, ale najednou, jako kdybych chytila druhý dech, jsem již celkem sebevedomě pokračovala: "Ahoj, jmenuji se Casandra Grangerová a přistěhovala jsem se z New Yorku. Jem hodně upovídaná a ze všeho nejraději čtu." Otočila jsem se k profesorovi, jestli to bylo v pořádku. Kývl. "Tak, kam tě posadíme? Co takhle tamhle dozadu k Aldenu Jonesovi?" Zděšeně jsem se podívala na to místo, kde seděl ten magor, kterého jsem potkala ráno. Mírně mi poklesla čelist, ale nenechala jsem na sobě nic znát. Unaveně jsem dopadla na židli vedle něho a zaštrachala v kapse. Prsty jsem stiskla hnědý kelímek a postavila ho před něj. Chvíli na mě nechápavě zíral, než jsem se na něho podívala a chladně řekla: "Tohle je pro Kinu, ne pro tebe, i když má to být pro zvířata všeho druhu..." "Hele, už jsem se ti omluvil, tak mě nech bejt, ano?" Vzal do ruky krabičku a zastrčil si ji do vnitřní kapsy saka. "A mimochodem...děkuju." "Tiše, třído.." Celý den jsem toho kluka nemohla pustit z hlavy. Možná to bylo pálením žáhy ze školního oběda, že mi to připomnělo toho blbečka. Nejhorší na tom bylo, že ho mám pořád na očích. Dokonce jsem zjistila, že balkony ložnic máme přímo naproti sobě od sebe vzdálené asi půl metru, Sakra! Seděla jsem na zábradlí balkonu a dívala se na hvězdy. Jako na potvoru na sebe brali podobu, toho, kdo mi chyběl nejvíc. "Baf!" ozvalo se za mnou. Ztratila jsem rovnováhu a spadla po zádech. Chytla jsem se ohnutými koleny o kamenná zábradlí a znovu se vyšvihla na horu. "Chceš mě nasrat?" zařvala jsem vztekle a tiskla si do krve odřený zápěstí. "Promiň, byl to jen žert...." "Příště radši nevtipkuj! Jak je Kině?" "Je už v pořádku. Zvěrolékař jí napravil nohu a já použil tu tvojí mast, dík." "Neudělala jsem to pro tebe, ty vole, ale pro toho psa." "Jsi vždycky tak milá? Nebo jseš taková jenom na mě?" "Na tebe!" "No, alespoň vím, na čem si stojím." pokrčil rameny. Bolest v krku mnwe přistihla nepřipravenou a já zavila bolestí. "Co ti je?" "hraju si na vlkodlaka za úplňkové noci, nevidíš?" Vyšvihl se na zábradlí a přeskočil zábradlí. Dopadl těsně vedle mne a položil mi ruku na čelo. "Máš horečku," řekl. "Je mi fajn." "Měla bys odpočívat, možná je to vážné." "Jsem v pořádku, to brzy přejde." Nevěřícně zakroutil hlavou a sedl si vedle mě. "Někdy mám pocit, že žiju v jiném světě." "To mi povídej, já jsem adoptovaný už od pěti let." Nevěřícně jsem se mu podívala do očí. "Pamatuji si den, kdy rodiče zemřeli..." přemítal. "Bylo to v zimě, sněžilo. Sáňkoval jsem, když u našeho domu začal foukat prudký vítr. Vichr cloumal stromy a několik aut rozdrtil o domy...pak se objevili, oni. Do tváře jsem neviděl ani jednomu, ale tři postavy v dlouhých pláštích vešli do našeho domu. Máma jim otevřela a pozvala je dál. Tvářila se úzkostlivě. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Když jsem se za hodinu vrátil promáčený na večeři, rodiče leželi mrtví v obývacím pokoji. Jeden druhého drželi za ruku a oči v posmrtné křeči upírali k sobě..." Objal si rukama kolena. "Ti cizinci byli pryč. Nikdy jsem nezjistil, kdo to byl." "to je mi moc líto." Řekla jsem po pravdě. "Přál bych si najít ty neznámé návštěvníky. Z celého srdce bych se pomstil tomu, kdo mne připravil o rodinu. Mám sice nové rodiče, ale i když je mám moc rád, originál je vždycky lepší." "Casandro, ty tam s někým mluvíš?" ozval se hlas mého táty z pokoje. Popadla jsem Aldena za límec a hodila ho zpátky k nim na balkon. Bylo by trapný, kdyby mě takhle s nějakým klukem rodiče načapali na balkoně a nechtěla jsem, aby z toho dělali předčasné závěry. Ještě jsem zaslechla jak jel po dláždění a zastavil se o dveře. vešla jsem do pokoje a zaklapla za sebou dveře. "Ne, s nikým, co potřebuješ, tati?" "máma tě prosí, jestli bys neoškrábala hrnec brambor k večeři." "Jasně, hned jsem dole." Tata odešel a já se rychle vrátila zpátky zjistit, jak je na tom Alden. Seděl na bobku a držel si velkou bouli na hlavě. "Ty příšero!" zařval "Tohles fakt nemusela!" "Promiň asi přesně nevystihuje to, že jsem s tebou třískla o podlahu, co?" "Ani v nejmenším!" Druhý den se mě pokoušel Alden ignorovat, což bych mu vůbec neměla za zlé, když jsem spatřila postavu v dlouhém plášti s kapucí. Kráčel po školním dvoře, jako by se nechumelilo. "Hej," zavolala jsem na něho z okna. Postava se otočila ke mě. Něco nepopsatelného mě táhlo blíž a blíž se podívat, co byl zač. Vyšla jsem ven a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. Něčí ruka se dotkla mého ramene. Popravdě vystrašená jsem se ohlédla za záda. Nikdo tam nebyl. Pomalu jsem couvala ke stěně, které jako jediná mi v tento okamžik mohla být oporou a jistotou, že za mnou nikdo nestojí. Rozhlížela jsem se na všechny strany, když se náhle objevil ani ne deset centimetrů od mého těla. "Kdo-Kdo jsi?" dostala jsem ze sebe. Neodpověděl. Shrnul si kápi a pohlédl mi do očí. Byl to vysoký kluk asi o tři roky starší nežli já s krátkými blonďatými vlasy a modrýma očima. V jeho pohledu se však leskl odraz sklíčenosti a smutku. Nedokázala jsem se pohnout. Jeho pohled mne uhranul. Chytil mne za ruku a letmo políbil. Byla jsem v šoku. Možná jsem byla připravena na všechno možné, ale na tohle rozhodně ne. Pak náhle zmizel. Chvíli jsem tam ještě stála, než mne z transu probudil školní zvonek. brala jsem schody po třech a celá zadýchaná vběhla do třídy. Kecla jsem si na židli vedle Aldena a sotva popadala dech. Tázavě se na mne pohlédl, ale já mu neodpověděla. O hodině jsem mu pak roztřesenou rukou napsala co se stalo. Samozřejmě jsem vynechala nějaké maličkosti. Hodila jsem mu papírovou kuličku, on ji rozbalil a začal číst. Stáhl obočí do téměř rovné linky a papírek zmuchlal. Vytrhl si list ze sešitu a napsal mi vzkaz. Byl podobný popisu těch, o kterých jsem ti vyprávěl? pod vzkaz jsem naškrábala: ANO! Ruce se mu třásly a hlas také, když se zeptal profesora, jestli by si mohl odskočit. Vyběhl ven na chodbu a běžel dál, aniž by věděl kam s rukama pevně zaťatýma v pěst. Začalo pršet. Déšť rytmicky bubnoval do oken a Alden přemýšlel. Nemohl jen tak nechat uniknout člověka, který ho připravil o rodinu. Počkal, až za zvoní a přehodil si tašku přes rameno. Běžel ke školní bráně, aby se dostal co nejrychleji pryč. K cíli mu zbývalo jen pár kroků, když jsem mu skočila do cesty z větve staleté lípy. Z vlasů mi odkapávala voda a další ledová sprška se mi při skoku dostala až za límec. Vrazila jsem mu facku, až se zapotácel a dosedl na zadek. "Au!" zavyl. "To bolí." "Kam si myslíš že jdeš? Chceš ho snad jít hledat sám?" "Je to moje věc!" "chceš dostat ještě pár facek?" Nakonec podlehl mým přesvědčivým argumentům a souhlasil, že ho budu moct doprovázet. Popravdě to ani tak nebylo kvůli Aldenovi, ale kvůli tomu blonďákovi. Chtěla jsem ho znovu vidět. Doma jsem nechala dopis a zbalila si věci. Přehoupla jsem se přes zábradlí mého pokoje a lehce dopadla do jeho ložnice. Nebyl tam. Šla jsem dolů do kuchyně-říkal, že bude doma sám, jeho rodiče jeli do divadla. Našla jsem ho v jejich ložnici. Nevšiml si mě. Sledovala jsem, jak láskyplně ukládá svůj dopis na jejich noční stolek. Po levé tváři mu stékala slza. I když říkal, že tohle pro něho není jeho pravá rodina, má je moc rád. Potichu jsem se vkradla do koupelny a opláchla si obličej. Studená voda mi stékala po kůži a já cítila její chladivý konejšívý dotyk. Automaticky jsem si sáhla na bulku na krku. V poslední době mě bolí víc a víc. "Připravená?" ozvalo se mi za zády. "Víc už být snad ani nemůžu," pokusila jsem se o úsměv a rychle jsem ruku svěsila podél těla. Přemýšlela jsem a přemýšlela jsem dlouho. Toulali jsme se městem a hledali nějakou stopu. Každý den jsem se modlila, abych mohla toho kluka najít. byla bych ráda, kdyby se jim mohl Alden pomstít za to, že mu vyvraždili rodinu, ale nechci, aby se někomu něco stalo. zastavili jsme u benzinky a já si odskočila na toaletu-nebudu přece močit na ulici za pochodu. Jedna z kabinek se pomalu otevřela. Nevěnovala jsem tomu pozornost, měla jsem na práci zcivilizování své dlouhé hřívy. Sedl si na stolek s umyvadly a založil si ruce na prsou. "Kdo jsi?" zeptala jsem se ho, když jsem si ho konečně "já všímavá" všimla. Nic neříkal. "A kdybys náhodou hledal pánský záchodky, tak jsou za rohem." ucedila jsem, když se stále neměl k odpovědi. "Casandro..." "Odkud víš, jak se jmenuju?" "To teď není důležité. Ty a tvůj přítel musíte okamžitě zmizet." "To není můj přítel! To zaprvé a za druhé se odsud nehnu, dokud mi neodpovíš alespoň na jednu otázku!" "Dobrá." "Zabil jsi Aldenovi rodiče?" Nic neříkal , pouze svůj ustaraný pohled vyměnil za stejně plný smutku, jako tehdy na dvorku." "Prosím." začal. "Musíte rychle zmizet, tady to teď bude hodně nebezpečné a čas se krátí. Nesmí vás najít!" "Kdo?" Místo odpovědi mne znovu chytil za ruku a políbil. "Co se děje?" zeptal se Alden, který mezitím doplňoval zásoby. Popadla jsem ho za ruku a táhla ho pryč. Byli jsme sotva třicet metrů od pumpy, když se ozval výbuch. Kolem prolétla vlna střepů a kusů železa. Jeden z nich zasáhl Aldena do nohy. Z rány vytékal proud jasně rudé krve. Sundala jsem si mikinu a pevně ji omotala kolem rány, aby neztratil příliš mnoho krve. "Počkej tady, hned jsem zpátky." "Kam jdeš?" "Sama nevím, co teď budu dělat, ale musím zjistit, jestli někdo přežil. Vydala jsem se zpátky a prodírala se skrz stále ještě plápolající trosky. Majitel se svou ženou byli mrtví. Hledala jsem náznak, že by mohl být neznámý stále naživu, ale snad chvála bohu jsem nenašla jeho tělo. Bylo na tom místě však něco podivného. Všechno bylo zničeno, krom jedné místnosti, ze které se ozývali skřeky a nářek. Pak jsem ještě rozeznala vysoký chladný mužský hlas: "Kde jsou?!" Hlas naříkajícího jsem poznala, byl to on. Rozrazila jsem dveře a vpadla dovnitř. Blonďák klečel na zemi a držel se za hlavu, jako kdyby ho zevnitř něco drtilo a on to nemohl zahnat. Kvílel polestí, přesto však zdvihl hlavu. Na levém oku měl monokla a dost ošklivě natržený ret . "Proboha, uteč, co tu ještě děláš?" dostal ze sebe v boelstech, jež mu způsoboval muž stojící proti němu. Do tváře jsem mu neviděla, tihle magoři jsou nějak nadržený na kapuce, to snad není možný. "Nech ho na pokoji!" procedila jsem skrze zaťaté zuby. Neznámý natáhl levou ruku před sebe dlaní směrem vzhůru a pak nečekaně přirazil prsty k sobě, jako by chtěl něco chytit. V ten samý okamžik, kdy to udělal, blonďák bolestí zařval a začal se válet po podlaze. Všimla jsem si, že muž v kápi drží malou rudou kuličku. "Uteč..Uteč!" dostával ze sebe v záchvatech. "Přestaň! Nech ho být!" Než jsem však stihla udělat jediný krok, zarazil mě. "já mám v rukou jeho život. Tohle..." ukázal na kuličku. "je jeho život. "To není možné..." "Chceš to risknout?" Zarazila jsem se a pohlédla na hocha, jenž tam momentálně hrozně trpěl a já nemohla nic dělat. Muž k němu přistoupi a jednotlivě ukazoval na každou část těla, jako by se rozhodoval, kterou zmrzačí jako první. Pak se dlouhými prsty dotkl jeho spánku. "Nechám ho žít v případě, že půjdeš se mnou." "Ne-dě-lej-to!" "Drž hubu!" Muž hocha kopnul do hlavy a ten zády narazil do zdi. Pocit bezmoci, záblesk vzpomínek ostrých jako nůž. V hlavě jako by mi něco zaklaplo na správné místo a natáhla jsem ruce před sebe. Kolem mne se rozlinula namodralá záře, jež se začala v mých rukou stahovat a tvarovat do míče velikosti bowlingové koule. Neudržela jsem ji a náhlá únava mi podlomila kolena. Nemohla jsem popadnout dech a svezla se po zádech k zemi. Z ruky mu začala proudem téct voda, jež vytvořila na jeho předloktí kus ledu ostrý jako břitva. Vyhodil ho do vzduchu, kde chvíli zůstal viset a pak se začal kopírovat. Desítky ostří mi teď poletovalo nad hlavou a já neměla kam uhnout. Pevně jsem zavřela oči očekávajíc konec. Ale nic se nedělo. Opět jsem je otevřela včas, abych viděla. Blonďatou šmouhu, jak se kací k zemi v kaluži krve. Ten magor skočil do rány, aby mne zachránil, ale proč? muž se chystal k dalšímu útoku. "NE!" zařvala jsem. Kolem nás dvou se vytvořilo silové pole, o níž se ostří roztříštěla jako kříšťálová váza. Podívala jsem se na ruce a pak kolem sebe. Pocítila jsem prudkou bolest na krku větší, než předtím. Sáhla jsem si zezadu na krk a vytřeštila oči. Ta bulka roste! S hrůzou jsem zjistila, že mi z ní vyrůstá mnoho dřevěných úponů, jež se ovíjeli kolem mého těla a vytvořily neprostupné brnění. Několik úponků se vymrštilo a prudce zasáhlo muže do boku. Mezi prsty mu kapala krev, než zmizel. Co se to děje, sakra? Stále pořádně vyčerpaná jsem se šla podívat na tu blonďatou pohromu. Sláva, žije. Pomohla jsem mu vstát a podepřela ho, aby mohl stát pevně na zemi. "Jak se jmenuješ?" "Elliot," vydechl, než upadl do bezvědomí. Na zemi ležel a červená kulička. jemně jsem ji vzala do ruky a přitlačila ji Elliotovi na hrudník. Téměř okamžitě se vstřebala. Rány na břiše a po celém těla byly hluboké, bude muset do nemocnice. Vyvedla jsem ho ze změti doutnajících zbytků k Aldenovi. Nepokusila jsem se schovat jeho černý plášť ani jsem se nezabývala, jak ze sebe sundat zbroj. "Kdes byla?...A kdo je tohle? Vždyť to je..." Chystal se vstát a vrhnout se na Elliota, ale já jsem ho nohou strčila zpátky. "Tak si zase sedni, kowboyi. Tenhle klk mi zachránil zadek a teďka potřebuje ošetřit, tak si hoď zptečku!" "Ale..."Ještě slovo a přísahám, že tě tu nechám!" "Co to je?" ukázal na brnění. V tu chvíli jsem se chtěla otočit na podpadku ale pak jsem si uvědomila, že mluvil o něčem jiném. "Tak tohle se bude těžko vysvětlovat." řekla jsem. Musela jsem oba podepřít, aby vůbec mohli chodit. Protájli jsme se do sklepa jednoho z paneláků na okraji města. Našli jsme si jednu otevřenou místnost a já jim pomohla se posadit. "Hned jsem zpátky, a nebojte se, že bych šla hledat toho magora, jdu jenom pro nějaké obvazy a nakoupit zásobu léků." dodala jsem, když jsem si všimla jejich pochybovačného výrazu. Brnění stejně rychle jako se objevilo, tak zase zmizelo, chvála bohu, jenom jedna věc mi nebyla jasné. Táhnu městem dva vážně raněné a nikdo se na nás ani nepodíval, zvláštní. Vzala jsem si peněženku a vyběhla ven.Zapadla jsem do nejbližší lékárny a zatím co mi lékárnice balila léky, koukala jsem se výlohou ven na tu spoustu spěchajících lidí. "Tady to je." řekla lékárnice s úsměvem a podávala mi naditou tašku. "Prosím?" zeptala jsem se rozpačitě. "Tady máte ty léky." "Ano, děkuji." zaplatila jsem a rychle opustila lékárnu, kluci ty léky potřebují rychle.Ale dům, který jsem hladala jsem stále nemohla najít. Začínala jsem panikařit. Pobíhala jsem po ulicích jako splašené kuře, než jsem zjistila, že jsem vlezla do špatné ulice. Konečně jsem barák našla a co nejméně nápadně jsem se vydala směrem ke sklepům. U paty schodiště byl kohoutek se studenou i teplou vodou, z něhož odkapávala voda do starého plastového lavoru, který byl již tak špinavý, že by člověk jen stěží mohl odhadnout, jakou měl kdysi barvu. Natočila jsem do něho teplou vodu a šla za klukama. Elliot vypadal hodně zle, začnu s ním. Zeptala jsem se Aldena, jestli proti tomu má nějaké výhrady a rovnou jsem mu také řekla, že jestli ano, budu mu muset ošetřovat také bezzubou čelist. Kupodivu kývl a díval se na mne, co dělám. Šetrně jsem omývala lunoké rány. Ze své mikiny jsem utrhla rukáv a použila ho jako obklad. Rány jsem mu pečlivě ovázala, abych si byla jistá, že to nepovolí. Bohužel jsem si uvědomila, že do nemocnice nemůžeme. Já s Aldenem jsme na útěku a pochybuju, že tenhle strašák by měl nějaké zdravotní pojištění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

CLICK=)

Komentáře

1 Arkela Arkela | E-mail | 8. ledna 2008 v 23:33 | Reagovat

moc pěknej příběh....A zajímavej :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama